Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 03. 18
Zobrazit informace o autorovi

West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:32 pm
Oysterbay je menší sousedství, obývá ho střední vrstva obyvatelstva, především Američané. Domky jsou tu především menší, nikterak luxusní. Největší budovou celé čtvrti je pak velký obchod s potravinami.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 03. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:32 pm
Dny plynuly bolestně pomalu. Noci bez spánku, který mnohdy hatily nehezké sny, nebo prázdné dny, jejichž čas prozatím jsem nedokázal ničím vyplnit, byly poměrně útrpné a také hrozně dlouhé. Netušil jsem, co se sebou dělat, jak je strávit krom toho, že jsem se snažil najít vyhovující práci, v níž bych nebyl zavřený celý den někde uvnitř, ale zároveň by nevadily moje snížené fyzické schopnosti. Po zbytek času jsem prostě jen bezmyšlenkovitě kulhavým krokem bloumal po Empire Bay, do něhož jsem se přestěhoval sotva před nedávnem, jak značil můj relativně prázdný, nezabydlený byt, v němž byly pouze ty nejpotřebnější kusy nábytku v podobě linky, stolu, dvou židlí, skříně na šaty, jedné knihovny a postele – neměl jsem tedy důvod spěchat ani sem, neb mě zde sotva něco čekalo. Už v New Yorku po svém návratu jsem začal prkaticky každý večer trávit v baru a domů jsem se vracel v příjemném alkoholovém oparu, takže jsem se rovněž smiřoval s tím, že se ze mě stává starý pijan a mrzák, co má sotva nějakou budoucnost a svůj život se rozhodl dožít nejspíš v takové mizérii, v jaké se jsem vrátil z války.
Přičemž snad trochu paradoxně válka byla jedinou záležitostí, o které jsem měl trochu přehled – zajímaly mě zprávy z Pacifiku, informace o postupu jednotek a o tom, že válka sice možná potrvá ještě pár let kvůli postupnému bojování o maličké ostrůvky, dříve ráje na zemi, nyní místa horší než peklo, ale je již prakticky vyhraná – od roku 1942 se Japoncům nepovedl žádný stálejší krok v před a byli tak postupně zatlačováni spojeneckými silami zpět na své souostroví. Zprávy to byly pozitivní, na druhou stranu značně melancholické vzhledem k tomu, že většina mých přátel se vracela domů v rakvi a já jsem se tak mohl považovat za šťastnějšího, že jsem na Peleliu nechal pouze nohu.
I nyní mám vedle sebe dnešní noviny s aktuálními zprávami z fronty, v tuhle chvíli jim ale nevěnuji příliš velkou pozornost vzhledem ke kytaře, na níž se snažím po paměti a z odposlechu naučit hrát jednu novou skladbu. Sic byla zima a Empire Bay byl zavátý sněhem, stejně jsem dost času trávil v krytém altánu v parku, kde bylo alespoň sucho a před zimou mě chránila teplá kožená bunda a pletený vojenský svetr, co jsem měl pod ní a co jsem v Pacifiku nikdy nevyužil – vlastně jsem se odtud vrátil spíš opálený. Působil jsem trochu zanedbaně vzhledem k tomu, že jsem rozhodně nešel s módou a několik posledních dnů jsem neviděl smysl v tom, abych se holil nebo nijak zvlášť upravoval, než jsem šel ven. Ze rtů mi sklouzávají tiše slova písničky, nyní spíš jen pro mě, abych si ujasnil, jak jsou vůbec noty za sebou.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 02. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:33 pm
Dny už ani nevnímám, ztratily se pro mě v naprosto stejnoměrném toku jednotky, které ani neříkám čas, je to přežívání, tam kde chce on, někdy si můžu vybrat jestli mě znásilní nebo zbije v koupelně nebo v kuchyni, a to někdy beru jako příjemné zpestření mé svobodné vůle. Dnes jsem nemusela být učastná žádného banketu ani jiné akce, kde jsem měla úlohu panenky ve vitríně, můj úsměv občas trochu šlehlý úšklebkem po dávce opia byl naučený stejně jako pozdravy a zdvořilostní fráze s členy místní komunity, s těmi váženými samozřejmě, Robert se s plebsem nestýkal, věděl, kdo má v rukou tohle město a on to tedy není. Jsou to bossové místních rodin, kteří vedou ekonomiku i tok peněz. Mafie jak jinak ale tak to oficiálně nenazýváme, jsou to obchodníci. Nebohý Robert, nemá v rukou nic, ani své město, ženu ani svého ptáka, je to chudáček. Každopádně je chvíle kdy nemusím myslet na nikoho z nich a mířím do místního podniku, který nabízí vše co si moje já přeje, srdce by nebylo příznačné, spíše to co ze mě zbylo. Za zády dvě gorily od Roberta, které mi hlídají každý krok a které mám omotané kolem prstu, díky tomu mám poměrně volnou ruku v tom kde a s kým skončím kterou noc. Cesta přes park je příjemná, mám ráda když mi tvář ovine náznak přírodního vánku, ač zima není moje oblíbené období. Má snědá pleť oceňuje víc teplo a hřejivost slunce, jediná vroucnost, se kterou se setkávám v posledních deseti letech.
Procházejíc kolem altánu, všimnu si nejdřív zvuků kytary a tónů co si vzdáleně pamatuji, jde o nějakou místní odrhovačku. posléze mi dojde, že musí jít o nějakou osobu, osobu co hraje v mínus 5 stupních na kytaru venku. Stočím pohled ´, dnes ještě nezkalený alkoholem nebo něčím silnějším a nakloním hlavu na stranu. Zaposlouchám se do tónů shrbené postavy v altánu. Je to muž, z pěti metrů nepoznám ani jak je starý ani nic podrobnějšího krom toho že má zarostlou tvář a musí mít prokřehlé prsty. Mávnu na hochy aby zastavili a nadhodím si sukni dlouhých splývavých šatů s třásněním, které jsou z nejhebčího saténu. Tři kroky dlouhých štíhlých nohou mě přenesou ke sch§dkům altánu a vystoupají na tři klapnutí podpatků. Vytáhnuvší z peněženky sto dolarů podám je muži. "Tu máte...oholte se a kupte si nové oblečení..." Hodím mu ji a podívám se na kytaru. "Co ještě umíte? Umíte něco od Crosbyho? A zahrajete mi?" Ač se můj čin může zdát milý nebo dokonce samaritánský vše je spíše konání občejné nudy a totéž zaznívá z mého hlasu, ignorance, netečnost a povýšenost. Nezajímá mne co si o mě ten muž pomyslí, nezajímá mne co si myslí kdokoliv. Stojím a čekám na reakci, opřená jako socha afrodité o jeden ze sloupků altánu. Hlava vzpřímeně zdvižená, pronikavý černý pohled spod dlouhých řas sleduje osobu, nožka vykukující z rozparku šatů a vlněného elegantního kabátu, obutá v lodičkách na podpatu, který by nebyl vůbec nutný díky mé výšce a dlouhé lehce zvlněné havraní vlasy kolem tváře spadající až hluboce pod ramena.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 03. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:34 pm
Ačkoliv jsem se nikdy nenaučil noty a vlastně bych pohořel v celé otázce hudební nauky, akordy na kytaře jsem ovládal dobře a sluch mám rovněž velmi slušný vzhledem k tomu, že většinu věcí hraji po paměti a odhaduju jednotlivé polohy prstů na krku kytary. Rytmus stačilo udržovat díky pravidelnému vyťukávání nohou. Mráz, kvůli kterému mi začaly křehnout prsty a bříška už téměř bolela vzhledem k tomu, že jsem jimi brnkal na ostré struny, mi zjevně nevadil - nebo se tak alespoň tvářím a krom toho, stejně jsem neměl na výběr. Když jsem vzal kytaru poprvé do ruky v bytě, začali na mě bušit sousedi, z čehož jsem usoudil, že se jim tenhle styl hudby zrovna nelíbí. A zbytek rukou alespoň kryly bezprsté rukavice, přičemž když jsem cítil, že jsou příliš zkřehlé, obvykle jsem se je pokusil ohřát o horký čaj s rumem, jež jsem měl přímo vedle sebe, ačkoliv nápoj již dávno vychladl a k tomuto účelu mohl sloužit sotva. Ženy jsem si v první chvíli nevšiml, byl jsem příliš zabraný do své vlastní frustrace, že se mi nedařil zvládnout jeden kousek písničky, s nímž jsem si jednoduše nevěděl rady. To až tehdy, když se ozve klapot podpatků na dřevěné konstrukci, letmo zvednu hlavu, aniž bych jí však věnoval více pozornosti - tu si vyslouží až oslovením a tím, že ke mě natáhne ruku se stodolarovkou. Finančním obnosem, který by mi dost možná zaplatil nájem na dva měsíce dopředu, což... jí zjevně nedělalo problém vzhledem k tomu, že ji v první chvíli neřeknu nic, jen ji sjedu pohledem od lemu drahých šatů a kabátu až k její tváři, což stačilo k tomu, abych pochopil, že pro ni je ten zelený papírek opravdu jen papírkem. Byla... nu, působivá, to se jí muselo nechat, tolik odlišná ode mě - zanedbaného beznohého veterána. Hrdá, zřejmě patřičně starostlivá o svůj vzhled, což se jí vyplatilo, neboť byla skutečně krásná. Ne tím konvenčním způsobem - snědá, vysoká (vyšší, než by některým mužům vyhovovalo), vyzařoval s ní zejména chlad, vypočítavost a lhostejnost vůči okolnímu světu. Vida, že bychom si nebyli tak vzdálení? "Nepotřebuju charitu," odmítnu nakonec, aniž bych se natáhl po stodolarovce a vzal ji. Hodila by se mi, ne že ne - něco jsem ušetřil z žoldu a něco mi docházelo jakožto vojenský důchod, ale to nebylo mnoho. Na druhou stranu mám ještě alespoň nějakou hrdost, poslední zbytky, které mi nedovolovaly přijímat peníze, když vím, že by bankovka vedla jen k dalšímu chlastu a cigaretám, přičemž moje finanční situace bylo asi to jediné, co mě dělilo od toho, abych se uchlastal k smrti. Krom toho nějak nevěřím, že to dělá zcela z dobré vůle - neb na tu už nejspíš nevěřím vůbec. Z nudy, možná? Někdo tak výrazný jako ona mohla ve městě jako Empire Bay sotva najít uspokojení po všech svých touhách a zábavách, ačkoliv mě ještě nebylo zcela známé mafiánské podsvětí. "Písničky na přání úplně nedělám. Krom toho to není úplně moje tempo, tak šikovný prsty nemám." Nakonec jsem byl samouk, který se učil na odrhovačkách a nyní chytal melodie spíš folkové. "Krom toho by vám brzo byla zima." V odění, které měla, nepochybně - lehké šatičky i přes kabát nebyly určeny na chladnou zimu. . Já byl na rozdíl zabalený v bundě i svetru a krom všeho jiného tak trochu otupělý vůči celému světu - tuhle schopnost, z níž jsem se naneštěstí vymykaly lehké příznaky PTSD, jež si z války přinesl snad téměř každý voják, ačkoliv každý se s nimi také vypořádával odlišně, jsem sotva mohl předpokládat také u ní.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 02. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:35 pm
Lidské brnkání toho muže mi hrálo na nějakou vnitřní notu, která si libovala v těch obyčejných věcech, neboť byly pro m vzácnější než ty přepychové, kterých se mi dostávalo plnými hrstmi. Jaká ironie. Připomínka reality, dvě gorily venku sice byly stále tu ale nyní jsem byla jáen já a žebrák v altánu a jeho hudba, kupodivu nepáchnoucí oděv a snad i nějaká kolínská a moje očekávání a záchvat znuděného samaritánství, který utvořil podklad této situaci samotné.
Prohlížel si mě a já jej nechala, když zvedl zrak, byl zarostlý ale byl mnohem mladší než jsem tipovala původně, vlastně mmi mohl být věkem i docela blízko. Zvedla jsem obočí a zadívala se na něj, jeho rysy byly strhané ztrápené ale oči měly zvlátní bolestnou jiskru, ze které jsme měla chuť plakat. Mávnu rukou a strčím mu stovku do kapsy u kabátu. "To není charita, ale platba za vaši službu...chci slyšet víc..." Povím mu s jistotou a i vědomím toho, že podruhé odmítat nebude,přeci jen jeho ohoz nepatří k těm nejnovějším a ruce musel mít prokřehlé. Pokrčím rameny a vyhoupnu se ladně na zábradlí altánu, když poví, že písně na přání nedělá. "Dobře, tak zahrajte co umíte...pak vás zvu na grog...co myslíte?" Povím mu dle mě neodolatelnou nabídku, se kterou jsem se možná přepočítala nebo´t netuším že muž tady není žebrák ani bezdomovec. "Zima je to poslední co by mě trápilo...ale teplo je lepší to je pravda, tak co kdybychom na ten grog zašli rovnou a vy mě zahrál v teple?" Podívám se na něj s úsměvem a nakloním hlavu na stranu, čekajíc na jeho odpověď.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 03. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:36 pm
Její gesto, kdy mi nesmlouvavě strčila stovku do kapsy, jsem považoval svým způsobem za poněkud drzé - za což mohla i má obecná neochota jakékoliv podobné milodary (protože nic jiného jsem v tomhle neviděl) přijímat. Možná mi chyběla noha, ale nebyl jsem žádný chudáček, co by na ostatních musel být závislý - když bych se fakt snažil, práci bych si určitě našel, ač ne podle mých představ třeba poněkud sedavou. A když se na něco podobného vykašlu? Můžu vinit jen a jen sebe, každopádně jsem necítil potřebu, aby mi někdo svou charitou tyhle neschopnosti připomínal. "Nejsem zrovna zvyklej hrát před publikem..." pokusím se jí ještě jednou trochu neochotně odbýt, ačkoliv je mi tak na půl jasné, že je to zbytečné. Což mi dokáže už jen to, že se vyhoupne na zábradlí altánu, takže si tak trochu povzdechnu a podrbu se na zátylku, hledaje v hlavě vhodnou písničku, za níž bych se nemusel úplně stydět. Ještě krátce na ní po očku pohlédnu, tak nějak přemýšleje, jestli je tahle situace výsledek posté znuděnosti, kdy ví, že nic lepšího by na práci neměla (ač tomu jsem popravdě moc nevěřil vzhledem k jejímu vzhledu, co by se hodil spíš na luxusní večírek mezi bohaté muže, co se plácají po ramenou, a ona ji tam dost možná svým lhostejným výrazem v neodolatelné tváři dává najevo, jak moc jsou ubozí, přičemž tahle představa se mi popravdě docela líbila), nebo faktu, že není zvyklá na to, aby jí kdokoliv říkal ne - což se mi zdá pravděpodobnější vzhledem k tomu, že pár let zpátky, když jsem měl v sobě ještě dost ješitnosti a pošetilosti, bych jí pravděpodobně dost ochotně nadbíhal a snažil se jí dostat do postele. Bejvávalo... Nakonec možná právě kvůli této myšlence zvolím písničku Waltzing Matylda, hrával jsem jí jen v o něco pomalejším tempu a méně rozjuchaně, což působí možná trochu zvláště, ale to mě upřímně nezajímá - australská odrhovačka se stala bojovou hymnou mé jednotky, takže rozjuchané tóny se hodily do bitvy, kdy byli všichni pod vlivem adrenalinu a celý svět vnímali jinak, ale sem? Sem ne. Bylo po boji. Alespoň pro mě a brzo také pro Japonsko, jen to bude stát ještě řadu dalších životů. Než však stihnu spustit, ozve se znova ona s nabídkou, co... možná ve výsledku nezní tak špatně. A je mi svým způsobem i příjemnější. "Co kdybych za tu stovku koupil ten grog, udělal někomu radost velkým dýškem a na to hraní bychom se vykašlali?" odpovím nakonec a aniž bych čekal na protinávrh, natáhnu se po obalu, který natáhnu na kytaru, abych jemné dřevo při přenosu nějak nepoškodil, než se vytáhnu na nohy - trochu těžce, výjimečně ale ne kvůli dřevěné náhradě, která měla problém jen v ohýbání kotníku, ale protože jsem měl obě nohy... jednoduše dřevěné a ztuhlé zimou. Kytaru si hodím na záda, popruh vedený přes hrudník. "Ale asi mi budete muset ukázat kde, protože si nemyslím, že vy a já navštěvujem stejný podniky." Tahal jsem se do těch nejlevěnšjích pajzlu, abych si mohl játra zničit co nejvíc. Ona... nepůsobila, že by někdy na takové místo chtěla vkročit. Vlastně jsem se jí ani nedivil - byla to docela rozumná myšlenka.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 02. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:37 pm
Nejsem zvyklá aby mi někdo odporoval, natož někdo komu nabízím obnos, který očividně potřebuje, hrdost je pěkná věc, dokud máš ruce a nohy v teple, on? Minimálně ruce neměl, až jsem se divila že jeho konečky prstů neopadaly o struny kytary, na které se pohybovaly se zvláštní těžkostí vložené do každé z not, kterou rozezněly. "Ani pro ženy jste nikdy nehrál?" Zeptám se jej na poznámku o publiku, většina mužů se snaží na hru na kytaru ženy balit. Pohoupnu dlouhýma nohama rozšafně se opírajíc o sloupek, boa kolem ramen a vlasy splývající podél křivek těla. Usmívám se a dívám se na něj, nemyslím, že by měl šanci odolat mému šarmu,jestli jsem si v něčem jistá, je to můj vzhled a to jak působím na muže. Pohupuji nožkama do rytmu písně, která měla být rychlejší, ale jako předtím, jeho podání je smutnější, tíživější. Nadechnu se a vydechnu s jemným povzdychem.
Na můj návrh odpoví vyhýbajíc se hraní a souhlasně se poddá mému návrhu. Pokrčím rameny a natáhnu k němu automaticky ruku aby mi pomohl seskočit ze zábradlí. "Když někomu dám peníze, nečekám vděk ale že je užije když je potřebuje...takže na grog zvu já, máte pocit, že mě finance chybí?" Dívám se na něj čekajíc na pomoc se sestoupením. Když se zvedne, překvapí mne jeho výška, není malý ani shrbený, rozprostírá se do úctyhodné mužné výšky, která si nezadá s mou a to jsem neobvykle vysoká na ženu v této době. "Víte co? Naopak, vezměte mě tam kam chodíte rád vy..." Zní to jako skvělá příležitost zažít něco nového a po čem jiném touží duše, která ztratila ve všem lesk překvapení a naději na něco nového jiného nestereotypního. "Na oplátku vás pak vezmu kam chodím já." Takový návrh by se neměl odmítat pro něj to bude jistě dost zajímavá zkušenost. "Jsem Beatrice... a vy?" Zeptám se na jméno kytaristy, který nevypadá jako kytarista, bezdomovce, který nevypadá jako bezdomovec.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 03. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:37 pm
Byla to dobrá otázka, po které jsem se na ní krátce zakouká, jako by mě prokoukla - už jen z toho prostého důvodu, že mým prvotním impulzem holky fakt byly a až později z toho zbyla prostá záliba, co se nyní proměnila tak trochu v tesknou potřebu se uvolnit a zapomenout, k čemuž mi hudba pomáhala. "Kdysi..." odpovím nakonec po krátké odmlce. Tehdy jsem se písničkám na přání nebránil a účtoval jsem si za ně - ale to se zdálo tak zatraceně dávno, i když to bylo jen necelé tři roky zpět, možná i méně vzhledem k tomu, že podobnou zálibou jsem si krátil čas též v Austrálii mezi jednotlivými boji. To až čtyřicátý čtvrté všechno změnil - začalo to únavou po dvou letech vyčerpávající války, v níž jsem ztratil většinu přátel, s nimiž jsem narukoval, a skončilo to ztrátou končetiny.
Sic se zaváháním, přesto k ní natáhnu ruku, abych jí pomohl seskočit ze zábradlí a ona se na mokrém dřevu na okrajích altánu nerozmázla. "A mě?" povytáhnu obočí, než zavrtím hlavou. "Řekněme, že ten grog potřebuju, hm?" Byla to ta tvrdohlavost, co mi zůstala a co mi říkala, že stovku v kapse fakt nepotřebuju - hlavně touhle formou, co se mi jednoduše protivila, jakkoliv bylo mé jednání nelogické a iracionální. "Eh..." Uchechtnu se, když zmíní, že ji mám vzít na místa, co navštěvuji rád. "Jste si fakt jistá?" zeptám se pro ujištění, že se nejedná o nějakou nerozumnou pózu, než se podrbu na zátylku a abych zaměstnal ruce i jinak, upravím si popruh kytary, než strčím ruce do kapes a pokrčím rameny. "Nebudete se za mě stydět?" svedu to nakonec trochu jiným směrem, tak na půl vtipem, na půl vážně. "Tak fajn..." Zamířím směrem k jednomu z barů, kde se ze mě pravděpodobně brzo stane štamgast, a ani příliš nemusím upravovat krok tomu jejímu - nakonec s dřevěnou nohou bych ho natahoval jen sotva a zrovna tak nehodlám chodit nijak moc rychle, neboť stále cítím, že to prostě není ono - ať už to bylo vážně kvůli fyzickému nedostatku nebo jednoduše příznak způsobený stavem psychickým. "Richard. Richard Taylor..." Se svým představením na ni znova krátce pohlédnu, je trochu nezvyk, že byla podobně vysoká jako já, na druhou stranu... ne nutně špatný.

avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 02. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:38 pm
Uculím se vědoucně protože vypadá, jako nachytaný na švestkách, ach samozřejmě že tu kytaru používal jako balič holek, když byl mladší, tedy, netuším kolik je mu let, ale to není ani tak podstatné. Zatím nejsem schopná vidět ho jinak než jako rozptýlení a samaritánský skutek z nudy. Přijde mi nezajímavý, chudý a nijak atraktivní. Zarostlý ve starém oblečení, čistý to ano, ale to je vše. Možná bych se divila, kdybych jej znala. Překvapila mne jeho výška, najednou vypadal mužněji a méně...zanedbaně. "Bylo to kdysi dávno?" Zeptám se jej, nespouštějíc z něj oči.
Chvíli to vypadalo, že mě bude ignorovat ale nakonec mi podal ruku a pomohl mi seskočit, nebo spíše plavně splout ze zábradlí, moje podpatky se dotkly země s jemným klapnutím, narovnala jsem se a potvrdila se má domněnka, že jsme téměř stejně vysocí. Když se zeptá, zda on vypadá na nedostatek peněz, podívám se na něj výrazem, jestli to myslí vážně. "Proč se tolik bráníte...není to potupa...prostě mám peníze , vy rozhodně budete vědět co s nimi..." Zasměji se pobaveně, když poví že grog potřebuje. "Dobrá tedy, já jej potřebuji také." Vyzývavě zvednu obočí na jeho udivenou otázku a přitakám. "Nemám ve zvyku říkat věci co nemyslím vážně..." Mrknu na něj hravě. Ach jak protivná mu musím být, zhýralá znuděná panička, ale i pro něj to může být povyražení od stereotypu jeho dne. Jeho gesto, když se podrbe na zátylku působí strašně mladistvě, až mne to překvapilo. "A vy za mě?" Zeptám se jej pobaveně."Ochráníte mě?" Nakloním se k němu laškovně a pobaveně, ani nevím proč jsem se toho chytla, je to nelogické, marnivé, je to jen tak. Vyrazíme, je hodný a jde pomalu abych jej stíhala na podpatcích, gorily se rozejdou za námi a jejich výraz je dost nechápající, jsou zvyklí, že se většinou napojím na nějakého muže, který je na úrovni a krásný, nebo..alespoň krásný, se santusákem jako je tento mě ještě neviděli. Přesto něco mě k němu táhne zvědavost a také to, že každou chvílí na něm objevuji něco nového a zajímavého, které poukazuje na to že není vše tak jak se na první pohled zdá. z původně starého špinavého bezdomovce, který jsem počítala že nemá zuby a smrdí, se vyklubal muž v dobrém věku, vzpřímený, se smyslem pro humor. A to je změna za pouhých pár minut, kdoví co se dozvím dále, přirozená zvědavost a nuda mi nedovolí přestat. Další zjištění, kulhá. Jak se mu to asi stalo? Kdo to doopravdy je a kde se tu vzal? Odpovědi jsou nasnadě ale bude snazší je z něj dostat přirozeně a postupně a také zábavnější. Zavěsím se do něj a uculím se pobaveně, neboť jsem zvědavá na jeho rekaci. "Těší mne pane Taylore...veďte mne prosím, neznám zdejší podniky..." Což byla pravda, tam kam míříme jsem jaktěživa nepáchla.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 03. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:40 pm
"Hm... Zas tak dlouho ne. Ale znáte to, čas je relativní." Einsteinovu teorii relativity jsem se ani nesnažil pochopit, ale každý o ní minimálně slyšel a odnesl si z jejího konceptu dvě základní věci - že čas nemus vždy plynout nutně stejně a že se umí natahovat i smršťovat. Tušil jsem, že poslední dva roky podléhaly pouze mému vnímání a sotva působení černé díry (pokud bychom ji nebraly jako alegorii pro válku), ale přesto se mi zejména poslední měsíce táhly bolestně pomalu, od návratu z bojů se situace jen zhoršila a mě přišlo, že každý den trvá tak týden. Tolik k tomu, že jsem neměl takřka nic na práci a musel jsem žít se svými myšlenkami, vzpomínkami a občas též zmrzačenou existencí, že jsem mnohdy podléhal pocitu, že už nikdy nebudu k ničemu pořádnýmu dobré - nic moc jsem neuměl, na to, abych se uchytil ve státní správně jsem neměl dostatečné vzdělání. To mi vlastně chybělo na většinu věcí - vždy jsem byl spíš manuálně šikovný než někdo, kdo se vnímá v kanceláři. Přišlo mi zbytečný, učit se takové věci - ukázalo se, že kdy vám v bojích ustřelí nohu, není špatné mít širší záběr působení a zájmů.
Ošiju se, když praví, že se nejedná o žádnou potupu. Nakonec ale pokrčím rameny. "Možná mi vadí právě to. Že vy máte prachy a já je potřebuju. Možná vám prostě závidím a nedokážu tu závist překousnout..." Dřív by to možná byla svým způsobem pravda - dřív, když jsem měl ještě trochu jiný pohled na svět. Nyní je to jednoduše o hrdosti - nemám toho mnoho, skoro nic mi nezbylo. Ale jsou věci, které si hodlám ponechat. To, že se o sebe dokážu postarat sám, nepřijmu milodary a nenavštívím charitu, jakkoliv to znělo hloupě, umanutě a dětinsky. Nemusím být ve všem dospělý. Sledoval jsem její hravou náladu a v hlavě mi šly myšlenky akorát tím směrem, že na tom svým způsobem musí být podobně bídně jako já - jen namísto vlastní mizérie zřejmě žije v neutišitelné nudě, když oslovuje i někoho jako já. Vím, jak vypadám - vím to, protože mi na tom nezáleží, ačkoliv se každý den přesvědčuju, že bych se sebou mohl něco udělat, každý dne trvá kratší a kratší dobu, abych tuhle myšlenku vzdal a vykašlal se na holení. "Třeba ani nebudete litovat..." podotknu, i když nezním moc jistě. Nemyslím, že by někdo jako ona chtěla vidět místní díry. A popravdě si nemyslím, že by místní díry chtěly vidět někoho, jako je ona. "Hádám, že budu soudit až podle toho, kolik toho vydržíte..." Jestli ji bude muset nakonec z baru přiopilou táhnout a ona rozbije onu fasádu dámy, tak... vlastně ne. Stejně bude lepší a působivější než všichni ti ožralov, se kterými se stýkám. Uchechtnu se, když mi položí hravou otázku. "Já nejsem úplně rytíř na bílém koni, co zachraňuje dámy v nesnázích, madam..." odpovím lehce alegoricky, ačkoliv pravda je taková, že kdyby si na ni někdo troufal, pokusil bych se ho uzemnit. Asi bych toho vzápětí litoval, protože jsem sice chodil docela normálně, ale pohyblivost jsem měl sníženou a celkově mě dřevěná noha poněkud znevýhodňovala stejně jako pahýl, co končil těsně pod kolenem (a i to bylo štěstí, neb alespoň to jsem měl sice trochu pochybně, ale přece jen pohyblivé). Zavěsí se do mě a já se nakonec ani nebráním, proč bych měl? Pokud si chce užít jednu noc v mé společnosti, jakkoliv se mi to zdá nerozumné, hodlal jsem jí to dopřát. "Možná bude lepší Richarda. Pan Taylor jsem už nebyl pěknou řádku let." V armádě stačilo jen Taylor, jak mezi přáteli tak mezi kýmkoliv jiným, že byl vlastně docela nezvyk v nemocnici na rekonvalescenci slyšet své křestní jméno. Zamířím do části města, kterou zřejmě nikdy neprocházela, což jí nemám za zlé - ne nutně by to totiž byl dobrý nápad. Popravdě jsem trochu zlomyslně přemýšlel, že bych jí zatáhl do toho největšího pajzlu, co znám, ale nakonec jsem se rozhod, že tak protivnej a zlej nebudu - a že průměrná hospoda zdejšího typu budu bohatě stačit. Dokonce jí gentlemansky otevřu dveře, což je gesto, co by zde nejspíš vzbudilo podivení, kdyby valná většina chlapů v hospodě neležela na stolech v alkoholovém deliriu a jiní nehráli hádavý biliard na starém kulečníkovém stole podepřeném nohou od řejmě jiného stolu a s rozedřeným plátnem, když někdo v opilosti zřejmě minul kouli a sklouzl se po plátnu. "Co to bude, Beatrice?" optám se jí, když jsem zamířil k jednomu z boxů, kde jí nabídnu místo, abych mohl skočit pro pití.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 02. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:41 pm
Zastavím se na chvíli a trochu zamrznu, zamyslím se nad časem, jak ubíhá u mě...slitý do jedné převalující se amorfní jednotky, kterou nevnímám. "Ano..ano to je..." Zavrtím hlavou a vrátím se zpět ke své společnosti. Usměji se zpět tím klasickým úsměvem co mám běžně nastavený jakoby ta pikosekunda zamyšlení ani neexistovala. O bolestném plynutí času bych měla co říct, já přestala čas vnímat nějakých devět let zpět, po roce marných snah dostat se odkud nelze utéct. Takže jsem bezdětná, zbitá a je ze mě minimálně alkoholička ne-li závislá na opiu. Rozkošný osud.
Jeho přiznání na mě zapůsobí. "Někdo má prachy, někdo to ostatní..." mrknu na něj a nijak jinak to nerozvádím. Byly doby, kdy bych za svobodu dala všechno jmění světa, ale v poslední době nebývám střízlivá tak dlouho abych se vzepřela nebo si to připustila, tenhle muž mě ale svým způsobem nutí si to uvědomovat a to se mi přestává líbit, jeho slova tnou naprosto nezáměrně tam, kde to má dávno spát nebo být mrtvé. Pokrčím ramínky se zasmáním, když prohodí větu lítostí. "Možné je všechno..." mrknu na něj a sleduji kam to míříme, ta ulice je normální, není až tolik zapadlých a opravdu nepěkných uliček v tomhle městě, přeci jen jeho financování je bohaté a nikdo by si tu takové nepěstoval, přesto jsou ulice pro bohaté a ulice pro nižší vrstvy, kam patřím já je jasné, kam on..ještě jasnější od prvního pohledu. Ačkoliv lidem kolem toto nepřijde nikterak bizarní, boháči co seberou chudší a oháknou je aby se předvedli jsou tu na denním pořádku, to co vzbudí pozornost bude až náš vstup do baru. Olíznu si rty a s výzvou v oku zvednu hrdě bradu se slovy. "Věřte, že vydržím hodně Richarde..." Povím s jistotou, vždyť kdo vydrží víc než ten kdo je podroušený 24/7 on si myslí že utápí život v alkoholu? Ha to ještě neviděl můj obvyklý víkend. Úsměv se vytratí, když poví, že není rytíř na bílém koni, to jistě ne, ale přeci jen nějaká majetnckost, že přišel právě se mnou by se v jeho chování problesknout měla..nu uvidíme, testnu si ho. Proč to vlastně dělám? Jeho jméno použiji ráda, takže na to ani neodpovídám. Vejdeme a oči štamgastů se otočí, uslyšíme pár průpovídek, které ihned sklapnou jakmile za námi vejdou Larry a Gary moje dvě gorily. Zbytek osazenstva je utopený v alkoholu, někteří ve svých slinách s hlavami na stolech. Přikryji si ústa a polknu, bože. Posadím se tam kam mi ukáže a hoši zůstanou u dveří. "Když to vidím kolem cokoliv, ale hlavně rychle a poměrně dost, abych to tu zvládla." Zasměji se a zarazím ruku, která mu chce podat peníze, když mi dojde, že má mou stovku, a dost by ho ponížilo přede všemi, kdyby si mysleli, že jsem jeho ctihodný papaláš.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 03. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:42 pm
Změna jejího výrazu byla dobře patrná – nečekal jsem, že by jí vydržel ten sebejistý, když jsme vešli dovnitř. Nejspíš to nebylo podobné žádnému z podniků, do kterých chodí ona a faktem je, že tenhle nebyl ještě ten nejhorší, který jsem navštívil – ač faktem zůstává, že ani já jsem do něj nevlezl znova., cenově byl velmi podobný tomuhle, který měl ještě určitou… úroveň. Minimálně v tom, že mě nikdo neotravoval a každý si hleděli svého, zatímco v onom pajzlu vyhledávali všichni spíš rvačky a možnost upustit páru i nahromaděnou frustraci z bídných životů. Někteří z mužů, co pospávali na stolech, byli jako já – zlomení veteráni, pár z nich ještě z první světové, kterým se povedlo neuchlastat se, jiní byli jednoduše zaháleči nebo levná pracovní síla, co nepotřebovala ke své zábavě nic jiného než flašku nekvalitního alkoholu a karty. Ti se zde ale scházeli jen po večerech, nyní na ně bylo ještě příliš brzo. Pousměju se, když mi předá poměrně jasné instrukce, než odkulhám k dřevěného baru, kde do zašlých, ošoupaných a často používaných, leč relativně čistých sklenic dostanu dva trojité panáky whisky. Zaplatím její stovkou, přičemž nechám barmanovi slušné dýško a zbytek shrábnu znova do kapsy – minimálně se to bude hodit do podniku, kam mě hodlá vzít ona na plátku a kde bych konečně mohl ochutnat absint. Na místech jako tohle nebyl k sehnání a pokud, byl akorát pěkně hnusný, ale když jsem mohl, dával jsem si ho docela rád – byl sice dražší, ale zato zatraceně silný, ne nadarmo v něm umělci hledali své duše i múzy. Vrátím se s panáky ke stolu, oba je na něj položím, jen ten její přisunu blíže k její osobě, kytaru shodím ze zad a opřu ji krkem o stůl, až pak se sám posadím a začnu ze sebe stahovat oblečení – bundu hodím vedle sebe, rukavice na stůl a šálu zase k bundě, svetr si nechám z praktického hlediska, že místní si příliš nezakládali na topení. „Pánové si nic nedají?“ kývnu směrem k jejím gorilám, co taktně stojí u dveří, až mám co dělat, abych se upřímně nerozesmál. Celá situace byla naprosto absurdní, ale kdo jsem já, abych ji nějakým způsobem vyhodnocoval. Zvednu panáka, abych si s ní připil, než si uvědomím, že mi došly nápady. „Je příliš patetický připít si na relativitu času?“ Protože nic moc jinýho mě nenapadalo a pochybuju, že bychom našli jiný společný zájem takhle rychle. Všechny moje panáky byly většinou na mrtvý kamarády a na moji shnilou nohu, co skončila kdo ví kde, ale došlo mi, že rozhazovat kolem sebe třpytky mý pozitivní osobnosti nebude zrovna nejvhodnější. Přiťupknu si s ní, opatrně, abych nevyplácal alkohol, než do sebe na jedno kopnutí obrátím asi polovinu skleničky, na vodku trochu neobvykle vysoké. Alkohol nepříjemně zaštípal v krku, neměl prakticky žádnou chuť kromě té lihové a Rusové by mě pravděpodobně za drzost nazvat tohle vodkou zabili, ale copak na tom sešlo? Alkoholové opojení bylo vždy stejné, zatemňovalo mysl, rozostřovalo smysl a vše bylo možné vnímat příjemně zprostředkovaně. Nešlo mi o chuť, šlo mi o tenhle sladký pocit na hraně opilosti a bytí absolutně na šrot. „Takže… Beo, pověz mi upřímně, je to celý z nudy nebo fakt ráda poznáváš nový místa?“ Byl jsem dneska trochu rýpal, mívám i lepší dny než tohle šťourání do její osobnosti i zjišťování, do jaké míry se nacházíme v upřímné situaci, jakože… jsem si popravdě myslel, že v ní popravdě nevěříme ani jeden.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 02. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:47 pm
Ano nešlo se udržet, měla jsem pocit, že cítím zvratky a to jsem musela potlačit aby můj dávicí reflex nepřebil mou eleganci. Pan Richard zde vypadal jako ve svém živlu a já následovala do bezpečného úkrytu poměrně čistého stolu, který zdobila snad jen kolečka od sklenic s alkoholem. Usměji se taky a sleduji jak kulhá k baru. Zvláštní kombinace muže a bídné existence. Ale jeho hra na kytaru mne stále zněla v hlavě tak smutně odevzdaně procítěná a přitom se zábleskem nekončící naděje. Ten muž není zlomený, alespoň mi přijde, že není. Ale neco se mu stalo něco zlého. Nebo také ne, konečně nejsem vědma. Ani on netuší co se skrývá pod mou maskou. Objedná a za chvíli přinese dva panáky s průhlednou tekutinou uvnitř, přitáhne ji ke mě a já ji obejmu elegantními štíhlými prsty, zvednu a přičichnu, vodka. Usměji se a přitakám. "Tak to jsem zvědavá..." Usměji se a chystm se na přijetí toho levného chlastu bez chuti, ale když už jsem trvala na tom jít sem, pak jsem byla připravená i na toto. Dívám se jak svléká vrstvy neforemného oblečení a odhaluje poměrně statnou postavu, co se takovému muži muselo stít aby skončil takto? Sleduji jej nepokrytě nijak se nestydím, proč také. U něj opravdu nemám zájem o intimní sblížení. Očima ani neuhnu když se zeptá na mé dva bodyguardy Larryho a Gerryho, tak si říkají , je to prý moderní pro mě za mě dobře slouží i pravá jména Luigi a Guiseppe. Ale to je konečně jedno. "Ti nesmějí, jsou tu aby mě chránili, to se zakaleným mozkem nejde..." Uculím se. Zvedneme panáky a on poví na co si připijeme. "není, spíš je to..zbytečné...relativita je ať na ni pijeme či ne, nepomine dokud nás nepromění v prach..." povím mu. "Ale na relativitu času i skutečností...na tu si připiji..." Zvednu sklenku a naše sklenky dutě zazní v přiťuknutí. Tekutinu dám na jedno napití, aby rychle zmizela v hrdle, chvíli myslím že eje to v pořádku a pak se rozkuckám, v hrdle pálí jako čert, bouchnu pěstí do stolu a trošku mi vyhrknou slzy, rozesměji se. "Tomu říkám pozvolný začátek!" Zachroptím a odkašlu si, vracejíc pohled k němu. Ušklíbnu se a odsunu panáka, vodka mi příjemně leze do hlavy a já cítím jak se uvolňuji. "Na co bys mne hádal Richarde...hm?" podívám se na něj vyzývavě. Musím mu přičíst k dobru oslovení, Beo...tak mi neřekl nikdo hodně dlouho. "Třeba jsem měla záchvat lidskosti a viděla ubohého chudáka, kterému jsem se rozhodla zpříjemnit večer, oholit obléct, nalít mu absinth a opium kdoví...není i toto relativní? Proč tys přijal?" Zeptám s ejej a nakloním se k němu koketně, ne snad že bych ho sváděla ale spíše ze zvyku a nadřazenecké pozy famme fatale.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 03. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:48 pm
„Chránili…“ zopakuji, trochu zamyšleně s pohledem do sklenice vodky, než znova pohlédnu na ni. „Před čím? Nepůsobíš jako někdo, kdo… hm… potřebuje ochránit. Nebojíš se.“ Jednala by jinak, kdyby měla strach o svůj život nebo jen své zdraví. Nebýt mě, pravděpodobně se nedostane nikam, kde by jí cokoliv hrozilo nebo kde by se mohla přichomýtnout ke špatné společnosti. I když – možná na to jdu trochu špatně a oni ji mají chránit před ní samotnou, před tím, co by ona mohla provést jiným. Lhal bych, kdybych řekl, že nevzbudila můj zájem – i ona mi přinesla rozptýlení a jiný myšlenkový směr, než jakým jsem se v tuhle denní dobu obvykle ubíral. Povytáhnu obočí, když mi dá zcela jinou odpověď, než jsem čekal. Začíná znít stejně jako já, jen já se to obvykle snažím neříkat nahlas – ne nutně a ne vždy se mi to povede. „Páni… A to jsem se považoval za filozofa… Ale proč by ne. Na cokoliv…“ Vlastně jsem si nemuseli připít vůbec na nic a stejně by do nás vodka spadla, měla stejný efekt a ráno nám z ní oběma možná bude stejně blbě – přijde na to, kolik vypijeme ještě k ní, neboť tenhle panák je i pro mě teprve začáteční. Usměju se, když začne kuckat, tak nějak to zákonitě dopadnout muselo – pro každého, kdo nečekal sílu levného chlastu, to bylo skoro jako by jim alkohol vypálil díru do krku. Já si stihl zvyknout, nakonec jsem ho pil den co den. „Je to trochu ostrý. A… ne moc jako vodka.“ Už jsem ale pil horší věci včetně špinavé vody, z čehož jsme měli všichni, kdo byl ve stejné nouzi, nakonec dost nepříjemné potíže – a popravdě jedině štěstí, že ne úplavici, ale když je nouze, člověk myslí sotva takhle dopředu. Nakonec to nemuselo být ani vodou, jakožto spíš sluníčkem nebo celkově prostředím kouzelného Pacifiku, který bych nyní pár let nikomu na dovolenou nedoporučil.

Uvolním se, pohodlně si sednu a opřu se zády o opěradlo, sklenku stále v ruce, u níž mi nyní alespoň nemrzly prsty. „Těžko říct. V odhadování lidí tak dobrej nejsem…“ Nebo ve čtení mezi řádky. Dokázal jsem si domýšlet, ale netuším, kolikrát jsem se opravdu strefil. Ale jejímu tvrzení se uchechtnu, než další smích utopím v dalším loku vodky, kterou do sebe plánuju nalít co nejrychleji, aby začala s o to větší silou působit. Už i nyní cítím, jak mi příjemně stoupá do hlavy. „Hm… Ne, to si nemyslím. Při vší úctě…“ Nevím, nepůsobila jako někdo, kdo pravidelně přispívá na charitu a venčí pejsky z útulku. Ale možná to je tím, že mám chybé představy o bohatých lidech, které vnímám jako zhýralce. V tomhle případě dobře vypadající zhýralce a co musím přiznat je fakt, že si ji snad jinak než v podobných šatech s lesklými učesanými vlasy nedovedu představit. Luxus k ní jednoduše pasoval stejně jako ke mně bída. „Zas tak uboze jsem snad nepůsobil…“ Poslední věta je spíš vtip, vím, že pravděpodobně ano. Na první pohled jsem trochu trhan, na ten druhý… nu, doufám, že v době, kdy nejsem opilý, se dokáži tvářit ještě normálně a ne jako absolutní troska. „Já?“ odmlčím se, než pokrčím rameny. „Jseš rozptýlení. A možná trochu záminka. Stejně bych sem šel, tak proč nevyužít možnosti sem jít dřív?“ Znamenalo to buď o pár hodin víc opojení či pár hodin víc bezesného spánku.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 02. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:48 pm
Vypadá jakoby se divil, že já potřebuji chránit. Ono nejde o to jak silná jsem, a moc to není vzhledem k tomu co ze mě jako z osoby zbylo po těch letech, ale Robert musí mít kontrolu a chránit to co mu patří, i když kontrolu mám já, což on neví, naštěstí. Je tolik jistý svou pozicí, že nevidí, jak mu nasazuji parohy přímo před jeho očima. Pokrčím rameny na jeho větu, kdybys tak věděl Richarde, nebojím se to je pravda, ale není to tím, že by nikdo nemohl usilovat o můj život, kdepak, je to tím, že si svého života necením a je mi jedno zda o něj přijdu. S tím se samozřejmě nechlubím nikomu natož pak někomu koho znám jen pár desítek minut. Na můj přípitek reaguje více než kladně a tak nám nebráni nic v tom, ponořit mlsné jazýčky do pálivé tekutiny a v mém případě si uhnat kašel. Gui a Lui se chystají vyrazit ale zarazím je pokyne ruky a začnu se smát. "Páni...to tedy není, wow..." Rozmrkám svoje oči zalité slzami z té palčivosti ale vypadám spokojeně. Hodí msi nožk upřes nožku do uličky neboť stoly jsou tu nízké a nehodlám se stehny opírat o spodek desky, který jistě bude velmi čistý. Jeho analýza mé osoby nebyla zevrubná, spíše naopak. Ono není odhadování v našem případě um jako spíše zábava. Sedím se a čekám co z jeho úst svlažených vodkou , či tekutinou jí podobnou vypadne. Vyparsknu pobaveně smíchy a opřu si hlavinku o ruku, kterou jsem nakonec položila na desku stolu opírajíc se o ní nejmenší plochou, tedy loktem, do očí mi spadne pramen vlasů, pěkně mě to dostalo do nálady. "nevypadám jako samaritán." Našpulím rtíky naoko zklamaně. "Jak smutné..." Uculím se znovu. Fakt, že měsíčně posílám dost peněz na místní sirotčinec , kde jsou děti obětí války, je mé tajemství neví o tom nikdo, peníze chodí anonymně. Nechci být opěvovaná, ale alespoň část peněz svého muže mohu utratit tak jak se mi zlíbí, a on si myslí že to prohýřím za šperky, jeho věc, pod lampou je největší tma a to mi vyhovuje. Další výbuch veselého hluboce sametového smíchu. "Ach Richarde, jste zábavný, uboze...neřekla bych uboze spíše opotřebovaně, ošunťěle, tak nějak bych to nazvala...ale oba to víme...není to urážka, nebo to tak nemyslím...dnes, kupodivu...asi mám opravdu záchvat dobroty." Na ostatní působí jako chladnámrhca, které je jedno co se děje s ostatními, jen aby to bavilo ji. Je to snazší, nikdo se se mnou nesnaží zapřádat hlubší vztah a nic neočekává. Tedy trochu si myslím že Gui a Lui mě prokoukli, mají mě moc rádi, nejen protože jsem byla jejich milenka, ale znají mě, každou chvilku, se mnou tráví a já vím, že by za mě položili život, i proti Robertovi. Jsou to hodní hoši, proto s nimi už nespím. Uculím se nad jeho odpovědí, která naprosto nezahrnuje velký zájem o mou osobu naopak, projevuje se podobně jako já, to se mi líbí. Zvednu sklenku a zahoupám jí ledabyle před tváří aby viděl že je prázdná. "Musíme si dát do druhé nohy... abychom došli tam kam vás zavedu já..." Skousnu si ret hravě a vezmu i jeho sklenku, lehce houpavě se zvednu a dojdu k baru, kde objednám, těmito slovy, jeětě ty dva patoky. Dostanu je zadarmo protože bezzubý barman zkouší flirtovat. Dojdu k Richardovi a podám mu druhou. "Bejt hezká holka se někdy vyplácí...Tak popojedeme..." Mrknu na něj a ťuknu si s ním než do mě zahučí druhý vypalovák, který způsobí lehké zakomýhání na podpatcích a já tak skončím na Richardově klíně se smíchem. "Ach bože...musíme jít...musíme jít..."
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 04. 03. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: West Side - Oysterbay

za Sun Mar 04, 2018 5:48 pm
Pohled mi sjede na její nožky, které přehodí do uličky na druhé straně boxu. Působila trochu laním či gazelím dojmem a já asi v tuhle chvíli pochopil, proč si že všech možných rolí zvolila zrovna právě femme fatale. Hodila se na ní se svým štíhlým tělem, s nímž bezesporu dokáže udělat divy, pohledem tmavých očí, ke kterým se nehodila kráska v nesnázích či cokoliv podobného. Vypadala jako někdo, kdo se nemusí ani moc snažit, aby chlapovi zlomila srdce, neb pro ni se buď jednat jen o jednorázovku, zatímco pro něj touhu po něčem více. Mě možná chránilo to, že se se mnou nepokoušela flirtovat, v jejím hlase zaznívala maximálně hravost, nikoliv živý zájem o to, aby mě dostala na lopatky. Nemohl jsem se jí divit, vedle ní jsem vypadal jako trhan, troska, nikdo, kdo stojí za pohled. A dřevěná noha činila celou situaci ještě horší, po vzhledu se jednalo o další vrstvu mé osobní neschopnosti a projev mého selhání, že jsem nedokázal pomoct ani tomu poslednímu, na čem by mi mohli záležet - sobě. V tomhle pocitu se ale nehodlám utápět, nemám ani důvod. Jen mi to vnuklo myšlenku, že se v ní možná trochu mýlím. Pokrčím rameny. "Nebo jsi. Neznám tě, Beo, můžu jen hádat z toho, co jsem zatím viděl..." Přičemž si nejsem zcela jistý, o co se jednalo. Dopiju zbytek vodky, abych zapil každý z těchto zbytečných pocitů a zahodil každou z těchto myšlenek. Uchechtnu se, když mě zhodnotí. "To je hodně podobný, ne? Bez obav, beru to spíš jako lichotku..." Vlastně jsem jí nedal ani jeden důvod, aby mě popsala jen o něco lépe.
"Neměl jsem platit já?" Povytáhnu obočí, ale vesměs se nebráním, neboť se mi prostě a jednoduše nechce vstávat. A jak se zdá, Bea stejně všechno dostane zadarmo, což mě asi ani nezaráží, ani nepřekvapuje. Vezmu si od ní sklenici, přiťuknu si a nyní jej do sebe již obrátím celého, že se mi v první chvilibtorhcu zvedne žaludek. Celkovej stav byl ale fajn, cítil jsem se uvolněně, hlavu jsem měl najednou lehkou a všechno by se nyní zdálo jako dobrý nápad. Možná až na to tahat jí do dalšího baru, když zakolísá na podpatcích a čapne mi přímo do náruče. "V pohodě?" optám se, ale tvářím se pobaveně. Krom toho tohle je asi nejblíž, co jsem se za posledních pár měsíců dostal k ženě takhle blízko, když nepočítám zdravotní sestřičky. Nebylo to nutně nepříjemné. Ale tušil jsem, že zrovna tak záměrné, trvající a k něčemu vedoucí. "Jseš si jistá, že bys nerazila radši někam jinam? Do postele?" Dvojsmysl se vytratil díky mému tónu, co se dá popsat jen jako pobavený. Pomůžu jí zvednout se na vratké nohy, než se sám opět natáhnu pro zimní oblečení a kytaru a vše na sebe natáhnu. Tentokrát ji zavěsím do sebe trochu automaticky, nechci, aby se někde venku vymlela. "Teď budeš muset vést ty mě, hádám..." Každý jsme znali svůj svět, nic víc, nic míň.
Sponsored content

Re: West Side - Oysterbay

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru