Center of town

Právě jste dorazili do centra města. Vysoké budovy, mrakodramy, drahé restaurace a luxusní obchody kam se člověk podívá. Hotely a kasína nejsou výjimkou, proslulé nevěstince s nejlepšími tanečnicemi ve městě, možná i v Americe najdete právě tady! Ale nechoďte s prázdnými kapsami, všechno je tu velmi drahé.

Nechám ho prohlížet si mě, ženu jako já muž jako on často nepotká, jsem si toho vědomá bez přehnané pýchy...Zkrátka vím jak vypadám, jak působím. Jaká jsem? To jsem za ta léta sama zapomněla, ve svém já se pohybuji pouze po povrchu protože jakékoliv rýpnutí pod ten pevně zamrzlý a zamramorovaný povrch by mohlo narušit celé moje bytí. Nevydržela bych to. Ne takhle. Zabila bych sebe nebo někoho. Ale jelikož nad tím již léta nepřemýšlím, pak jsem ve své poze velmi sebejistá. Když jsem donesla druhý panák a on namítnul, že měl platit zavrtím hlavou a položím mu prst na rty na krátkou chvíli. "S tím že platíš jsem nikdy nesouhlasila, tedy...smůla, navíc já neplatila..." povím zjevné jinak bych musela při sobě mít nějakou kabelku nebo podobně. Pár lidé jistě ví kdo jsem a čí jsem žena, Richard mi přijde, že o tom nemá ani páru a to je další věc, která se mi velmi líbí.
PO zakolísání a dopadnutí do jeho klína se rozesměju. "V pohodě? Je mi báječně, proč také ne..." Ujistím ho. Zavrtím rezolutně hlavou. "Vůbec ne, večer teprve začal a čeká nás ještě absinth a ...něco dobrého." Plíznu si mlsně jazyk, ale nikdo by neměl pochybovat, že to o čem mluvím rozhodně není nijak sladké nebo k jídlu, jde o opium, které je pro mě momentálně hlavní živinou. Do budoucna se ten stav bude nazývat feťák, ale v naší době je to zhýralost a zábava naopak vyšších vrstev. Vypadá to, že to vzal na vědomí a podepře mě, zavěsím se do něj a vyrazíme ven, Gi a Ji se vydají za námi. "Vezmu tě do Imperialu...je tam jeden velmi zajímavý salonek.." Zasměji se a míříme přímo do nejluxusnější a zhýralostí a luxusem tepající budovy města. Když vejdeme, portýr nás zavede přímo do salonku, kde je znatelný opar, polonahé ženy v luxusních šatech, muži s rozpnutými knoflíčky, vůně opia a absinthu, tlumené výbuchy smíchu. Čisto luxus a můj box kam s mým hostem zamíříme. Není třeba čekat. Vodní dýmka s něčím navíc a absinth jsou po minutě na stole.

Imperial. Povytáhnu obočí, než se uchechtnu. „Jsem zvědavej, který místo je horší…“ V Imperialu jsem logicky v životě nebyl a nepočítal jsem, že se tam někdy podívám – nakonec se jednalo o hotel pro smetánku, pro ty nejlepší, co se rádi zahrnovali luxusem. Otázku však zůstalo, jestli je víc zvrácený můj naturalistický bar nebo její hotel pokrytý pozlátkem luxusu a faleše všech těch boháčů, co nikdy nic společnosti nepřinesli a nepřinesou (dost možná včetně daní). Tuhle filosofickou otázku popravdě moc rád zodpovím vzhledem k tomu, že cenou je pouze hrozba ztrapnění, po čemž mi nic nebylo, a rozptýlení z klasické šedi všedního života, který mě nudil a ubíjel k smrti. Jen, co do sebe kopnu zbytek vodky, znova na sebe natáhnu zimní hadry a popadnu kytaru, zamířím za ní, neb jsem neznal ani lokaci daného hotelu. Nohy jsem měl příjemně lehké, zrovna tak hlavu, do niž již stoupl nekvalitní, ale oproti tomu relativně silný alkohol. Pokud do sebe dostanu ještě pár podobných panáků, asi mi bude ráno trochu blbě – což nebylo na škodu, neboť i taková nevolnost byla jednoduše vítaným rozptýlením.

Do celého prostředí jsem se nyní nehodil já. Očima přejedu po přítomných, po spoře oděných ženách, které se lísaly k mužům, co byli zřejmě pod vlivem návykových látek a ostatně i všech těch něžných bytostí. Jiný druh zvrácenosti, co jen napovídal, že znudění smetánky musí být snad ještě silnější než to mé. Navštěvovat tohle místo pravidelně? Nevím, dost možná, že bych brzo ztratil jakoukoliv víru v lidství. Ale nyní, s ní? S ní to bylo kapku něco jiného, už jen protože jsem snad mohl pochopit, co vidí na těchto místech, ač to byla úvaha, kterou jsem zbytečně komplikoval. Stačilo hledat v sobě – proč se já tahám po pochybných podnicích, co mi to přináší? Sednu si s ní do boxu, jednu nohu pokrčím, tu druhou nechám narovnanou – nejspíš není důvod vysvětlovat proč. Očima ulpím na vodní dýmce. Pochyboval jsem, že uvnitř je jen tabák. Trochu nesměle se podrbu na zátylku. „Myslím, že… ti ji přenechám. Někteří z nás měli k morfiu blíž, než by bylo milo…“ Ušklíbnu se a místo toho se natáhnu po sklenici absinthu s jasně tyrkysovou barvou. Na bolest jsem bral morfium hodně dlouho, nakonec jsem se ho už vzdal. Snad ze špatného pocitu, že na frontě je ho jednoduše zoufale málo a já si ho dopřával při každém zabolení, snad proto jsem ze sebe ochoten udělat opilce, ale nikoliv závislého člověka. A také snad proto, že bych si ho brzo také nemusel být schopen finančně dovolit, přičemž mi bohatě stačily abstinenční příznaky po morfiu, na němž jsem nebyl vyloženě závislý, ale které mě dostatečně přesvědčily i tom, že ani být nechci. Váhavě, na zkoušku upiju ze sklenice – ale ač byl absinth zatraceně silný, stejně to bylo snad to nejlepší, co jsem za poslední roky pil. Kvalitní alkohol, ne žádné sračky. „Hm… Musím uznat, že tohle za to stálo.“ Za co? Možná prostě za to, že jsem se přinutil jít s ní namísto tichého zpytování svědomí někde v parku.

Otočím se k němu a místo vážné tváře se nad jeho pohotovou otázkou, která není až zas tak od věci, zasměji. Dorazíme na mmísto, které je mě důvěrně známé a přesto jsem se nikdy neobtěžovala zjistit jména portýra, nebo číšníka, který mě tu den po dni obsluhuje. Nezajímalo mě místo, nezajímali mě lidé, zajímalo mě to, abych se co nejrychleji dostala do změněného stavu vědomí abych unikla pryč a náhodou nezačala myslet čistě.
Po doražení do podniku jsem ho nechala se rozkoukat, zatímco jsem neomylně mířila ke svému místu, kde na mě čekal bezejmenný číšník , Richard si prohlížel okolí a vypadal nepřekvapeně. jistě není to tolik odlišné, jen to tu víc voní. A stojí tu jedna židle více než celý podnik i s lidmi, ve kterém jsme byli předtím. Posadil se přede mě a já si všimla jeho zvláštního posezu, viděla jsem , že kulhá ale nikdy by mě nenapadl tak dekadentní důvod, jako je chybějící končetina.
Vodní dýmku odmítl a já zavrtěla hlavou. "Nevíš o co přicházíš...k morfiu...jsi snad lékař?" Zeptám se jej a čekám na odpověď, ne nejde o to že by Bea byla hloupá, ale dlouho velmi dlouho nepoužívala svůj mozkový kortex k něčemu méně povrchnímu než dělá nyní při potažení z opiové dýmky. Naučila se klouzat po povrchu, více se nezamýšlet a pohřbila tak celou svou osobnost tam, kde ji nikdo nenajde jen aby zůstala naživu, ač by to niterné já pochybovalo o tom, zda takový život stojí za žití. Koneckonců, ale každý organismus má pud sebezáchovy ať je výsledek sebemarnější. Závislost je další z věcí co si nepřipouštím...mám přístup ke své droze dnes a denně nemám jí nedostatek, tedy nemám šanci pocítit abstinenci, a již vůbec nemám potřebu ani pocit s tím přestávat. Kývnu na něj když zaváhá s pitím. "No tak, je ho tu dost, je skvělý,.." Odfouknu trošku kouře a zachichotám se z návalu endorfinů, zakloním hlavu a rozepnu si účes abych ručkami počechrala kštici a nechala ji rozplynout kolem štíhlé tváře, oči jemně přivřené. Natáhnu štíhlou ručku ke své sklínce a jemně ji sevřu prsty, smočím v ní rty a nechám tu palčivou sladkost rozvinout a sevřít moje chuťové buňky. Očividný a okamžitý efekt omamných látek je na mě hned zná, rozvalím e od polštářů na lavici v boxu a houpám nožkou, hozenou přes tu druhou bokem. "To bych řekla vojáku." Zasměji se, a je to myšleno jako obrat nenapadlo by mě, tedy spíše jsem ani neuvažovala o tom kdo by mohl snad být.

Vypadala, že to poměrně dobře zná – což byla svým způsobem poměrně děsivá myšlenka. Tohle místo bylo svým způsobem jednoduše zatraceně zvrácené plné neřestí. Nejsem moralista – ani nemohu být, neb do svatého mám zatraceně daleko a vlastně jsem ideální společnost neprožranou hříchy nepoznal, ale smetánka – a nejen tady, pravděpodobně kdekoliv – se zdá téměř horší než všichni ti chudáci, které jsme za sebou nechali v baru, co se dost možná válí ve vlastních zvratkách a nebudou schopní pořádně stát na nohách. Jak hrozně musí být tihle lidé znudění, otrávení svými penězmi i stylem života, aby se rozhodli investovat chvíle života do alkoholu, opia či jiných drog, do prostitutek, ač mají ženy dost možná doma. Pravda, neznal jsem je – možná se v alkoholu snaží najít podobný útěk před realitou, zapomnění jako já, jediným problémem bylo to, že já se na ně díval jako typický chudák – nechápal jsem tedy, jak nemohou být štěstí, když mají ty nejlepší dispozice pro to, aby mohli žít svůj vysněný ideální život na rozdíl od nás, co zůstáváme nohama na zemi a bojujeme za ně v Tichomoří i a kontinentu. A co se asi muselo stát jí, aby do podobné společnosti spadla? Byla stejná jako oni, tedy jen prázdná nádoba bez hlubších tužeb, spokojená jen s tím, co jí přinese příjemné uvolnění v podobě drog a alkoholu? Doufal jsem, že ne, ale zároveň jsem tušil, že podobné tužby jsou obvykle zbytečné.

„Vím,“ podotknu tak trochu věcně. Pamatoval jsem si poměrně sladké odosobnění od bolesti i od svého těla ve chvíli, kdy se morfium stávalo spíš uvolněním než skutečnou fyzickou potřebou, bez níž bych se zbláznil bolestí. „Pacient,“ opravím ji. Jakožto lékař bych měl k opiu dost možná přímý přístup a znal jsem pár, kteří díky němu rovněž utíkali z reality, zejména po bitvách, kdy naplnili svůj úkol, mohli se stulit do klubíčka a snažit se vytěsnit všechno, co za poslední dny viděli. Pozoroval jsem ji zelenkavýma očima, to, jak je její pohled postupně zastřený a jak hrozně se vzdálil od těch jasných tmavých očí s bryskností, jaké jsem viděl v první moment, když jsem k ní zvedl hlavu. Znova se napiju, bylinková chuť je patrná, leč nikoliv nepříjemná. Po jejím oslovení se na ni zahledím, než se uchechtnu. „Nevím, jestli bys byla dobrá důstojnice, Beo, pravděpodobně bys dělala dost velký pozdvižení…“ podotknu trochu nostalgicky pobaveně. Vzápětí se však odmlčím, s otázkou, co mě viditelně leze na jazyk. „Proč… tohle, Beo? Proč… tohle všechno? Myslím… Já nevím, fakt je to tak lákavý?“

Nezajímalo mě co si o mě myslí, nezajímalo mne vlastně už nic moc, spíš nic než moc. Byl to jediný způsob jak přežít, vlastně ani nevím proč jsem si nesáhla na život, možná v každém zůstává naděje že to bude lepší. Časem jsem ale přišla i o schopnost nad takovou nadějí uvažovat, topím se hluboko v tom co dělám a kdybych na to myslela, obávala bych se, že pro že už není cesty zpět a skončím zfetovaná někde na kraji ulice a zmrznu. Navíc moje moresy nabyly více té zhýralé paničky než ženy, dívky, která se snad kdysi skrývala uvnitř a která se objevuje v momentech naprosté střízlivosti a proto těch momentů snažím mít co nejméně. Zasměji se nad tím, jak pronese větu o důstojnici. "Nevím jetli bych udržela morálku vojska, nedržím ani tu svou Richarde..." Zasměji se ochraptěle a potáhnu další dávku z vodní dýmky. Kdybych stála naproti sobě a viděla co on, asi bych mohla prozřít, vidět krásnou ženu s jiskrou, jak končí v oparu temného opia. Pak uslyším něco co jsem neslyšela dlouho, těknu zpomaleně na něj a v hlavě mě zní to slovo. Beo... Nakloním se k němu rozvláčně a prohlížím si ho, s vyfouknutím kouře do jeho tváře, možná změrně možná jen prostě nepřemýšlím. "Chudák bohatá holka..." Olíznu si rty. "To si myslíš viď? Víš houby o mě i mých problémech...Nesnaž se mě soudit..." povím mu s přivřenýma očima a velmi pozorný pozorovatel by zahlédl jiskru slzy v koutcích mých očí. "Ale nenech se mýlit, tohle jsem já..mám na to a užívám si to...to je všechno...nic jiného..." Povím mu a odtáhnu se abych do sebe kopla zbytek absinthu co zbyl v mé sklence.

„Tak složitý podmínky si armáda neklade…“ poznamenám. Já měl vždycky štěstí – moji důstojníci byli rozumní chlapi, kteří se snažili dostat nás co nejvíc ven živých, každou akci projít s co nejmenšími ztrátami díky pečlivě vypracovaným plánům i zmapovaným situacím. Většinou… Našli se výjimky, v některých rotách častěji, v některých méně. Existovaly případy, kdy celou rotu vybili jen proto, že jejich velící byl nezodpovědný idiot, co dost možná trávil čas podobně jako my nyní – s lahví v ruce a s morfiem v žilách, neb omamné látky jsou o to víc lákavé, když poskytují únik z horoucího, tropického pekla na zemi.

Neuhnu pohledem, což překvapí i mě samotného. Nedával jsem sám sobě mnoho důležitosti, spíš naopak – v aktuální situaci jsem pro společnost poměrně zbytečnej člověk, co si akorát léčí mindráky z války, nestojím za mnoho a nemám co nabídnout. I její pohled je však v určitém slova smyslu prázdný, odosobněný, jako by se necítila o mnoho lépe (a faktem je, že místní smetánka pro lidi asi nic moc nedělá), což mi pomáhá udržet oční kontakt. Když mi vyfoukne do obličeje kouř, příjemně zavoní – opium jsem nikdy nekouřil, vlastně nevím, jak chutná, ale dokázal jsem si představit, že zatraceně dobře. Pokušitelské… Ale asi bych sebou opovrhoval o to víc, kdybych podlehl. Uchechtnu se. „Já a soudit? Myslím, že na to nemám úplně právo…“ Neměl jsem základ, na kterém bych jí soudil, nehledě na to, že by to od mě bylo jednoduše povrchní a hloupé. Chtěl jsem ji jen pochopit. Každého z těch idiotů, co byli ve stejné místnosti a oddávali se stejným zábavám. „To je celý? Jedinej důvod?“ Povytáhnu obočí, ale o pár vteřinách zavrtím hlavou, nechávaje otázku viset ve vzduchu. Nemohl jsem ji pochopit, její společnost, zálibu v místních pajzlech, nemohl jsem. Stejně tak ona nemohla pochopit mě a mé pohnutky. „Možná bych měl jít, Beo…“ Nepatřil jsem se. Trhan, opilec, veterán bez nohy, člověk bez budoucnosti a bez ničeho, krom peněz od ní v kapse v kabátu, které vytáhnu a tvrdohlavě je položím na stůl, jako bych snad došel pokoření, kdybych něco podobného neudělal.

"Vlastně ani nechci vědět jaké si klade...nikdy jsem nějak nepřemýšlela nad armádou a tím kolem toho." přiznám se, tedy vlastěn to ani neberu jako přiznání spíš má opiem opilá mysl se pozastaví nad tím jak málo věcí vlastně řeším. "Ani nevím jestli je tohle dobře..." zašeptám sama k sobě zamyšleně, takový ten zásek kdy jsem chvíli naprosto mimo. Zarazím se v jeho pohledu a polknu lehce, mé zatmělé oči se přivřou a opět otevřou aby našly pevný bod v jeho ..zelených. "Zelené vaše oči jsou zelené Richarde...pěkné." povím mu a polknu lehce, odkládajíc náustek vodní dýmky a rozvalíc se do polštářů aniž bych si všimla, že mi satén šatů odkryje stehno. Moje prohlášení ho nezaskočí, odpoví vlastně docela přirozeně, nezajímám ho ani natolik aby mě soudil, no jo, už ani pouliční trhany nezajímám. Zasměju se když se přeci jen podiví. "A co by za tím mělo bejt?" podívám se mu do očí ale uhnu pohledem, nevydržím ten jeho pronikavě pátravý zrak ani o sekundu déle. Začíná mě štvát, protože kouká jinam než má a ne kupodivu to není dekolt co mě tolik sere. Vlastně mě vůbec sere, že mě něco sere...protože mě donutil nějakým způsobem přemýšlet a cítit. Nevím proč bych měla. Přitakám rychle když navrhne odchod. "Ano asi ano, kazš mi zábavu, přitom ses mohl královsky bbavit, nerozumím ti a ani nechci chci se zabavit, ta vodka byla na začátek dobrá jen finiše ti moc nejdou neznámý Richarde..." Vstanu a přejdu k němu houpavě, ne potácivě jako v opilosti, spíše jako by moje klouby byly volnější a já byla uvolněná. Skloním se k němu a sundám si zlatý řetěz s kamejí co mám na krku, přetáhnu mu jej přes hlavu a políbím ho na čelo. "Ať se ti daří...doufám, že mi jednou zahraješ Crosbyho..jak mám ráda...za tohle si kup nové šaty..." Mrknu k němu a otočím se abych našla ruku, která mě zatáhne do kola. "Devarouxová....madame starostová přidejte se k nám." Moje hlava se rozplyne v záplavě zábavy a smíchu, který mi sedí víc než přemýšlení nad nesrovnalostmi světa. Proč? Jednoduše protože je to sakramentsky snazší a taky je snazší být s těmi co tak smýšlí než s těmi co po mě chtějí dobro nebo něco víc. V jedné otočce potkám ještě zeleň v očích co se mi zaryla hluboko do hlavy a pak , při další otočce tam už není.

Tomuto světu jsem nerozuměl, byl pro mě vzdálený stejně, jako pro ni nejspíš mé úvahy a život můj – když jsme měli jiné priority, každý jsme znali své prostředí. Nemohl jsem se chvástat, že to mé bylo lepší – kdo ví, jakým stylem bych skončil, kdybych se vrátil z války a zároveň měl prostředky hýřit. Něco mi říkalo, že ne o mnoho lépe, místo levné skotské bych se nalíval drahými koňaky a ovšem, i absintem. V současnou chvíli jsme se však víc otravovali než si poskytovali útěchu či zábavu, nechápali se a snad se nažili rozklíčovat – nebo minimálně já ji. Řetěz, kupodivu, přijmu na rozdíl od zbytků ze stovky, kterou jsem vrazil do ruky pikolíkovi. Snad jako připomínku jednoho hloupého večera, kdy jsem se snažil procpat do společnosti, v níž nemám co dělat.
V Imperialu jsem však ironicky skončil znova. A opět v prostředí, v němž jsem neměl zastání, nyní na banketu pořádaného na památku veteránům. Netuším, jak se dohmátli, že zde bydlím, přesto mi však přišla pozvánka. Váhal jsem, jestli přijít. Jestli na sebe nahodit fešáckou uniformu a nechat se plácat po zádech za něco, čemu ještě zdaleka není konec, zatímco budu přemýšlet nad tím, kde jsou kluci nyní, v jaké patálii se nachází a co je čeká zítra. Kdo se vrátí domů v rakvi a kdo si počká až na konec války. Mohla za to ovšem opět znuděnost, že jsem šel. Doma jsem neměl zastání, netušil jsem, co bych onen večer dělal a… na banketu bude alespoň chlast zadarmo. Nehledě na to mi to poskytlou vytouženou příležitost dát se trochu do kupy, abych nevypadal jako trhan. Na dnešní večer jsem se tedy oholil a natáhl na sebe slavnostní uniformu, leč bez prýmků, neb jsem sotva mohl dosáhnout vysoké vojenské hodnosti, když na ni nemám potřebou školu. Hádám, že budu jednoduše zástupce neznámých vojínů…
Náladu mi to však nezlepšilo. Poslední hodinu jsem strávil přibitej k baru, poslouchaje kecy všech řečníků o hovadinách, kterých nerozuměli. Tleskal jsem ze setrvačnosti a ze slušnosti, ovšem každý projev jsem zapil lokem whisky.

Den za dnem, raušza raušem se dny vlekly až k další oficiální události, která mě štvala stejně jako všechny ostatní. Především proto, že v ní musím být střízlivá a po boku Roberta, pana Starosty, který se bude nakrucovat se svou krásnou ženuškou, která navenek vypadá dokonale ale pod šaty jí zdobí naražená žebra. Stojím rovně jen protože vím, že musím, jinak dostanu znovu a pak už toho nebudu schopná. Vydechnu a usměji se na kolemjdoucí, na které s úsměvem zamávám a vyměním si pár zdvořilostních frází, u kterých jsem popravdě ani nevnímala o čem jsou. Uslyším bouřlivý potlesk a k tomu zvýšenou pozornost směrem k nám. Začnu opět vnímat a tím mi dojde, že nadešel čas Robertova proslovu, nasadím úsměv a zavěšená do něj jdu k pultíku na podijku konferenčního sálu hotelu Imperial. Robert začne svým iritujícím hlasem a nabubřelými gesty něco vyprávět a já jen stojím a očima těkám po těch nebožácích tam dole, někteří mají frčky, někteří mají jen uniformu, některým chybí údy, ač to není vždycky tak zjevné, podle štěstí na kvalitu protézy. Dělá s emi zle, můj muž, který nikdy nevytáhl nohy z honosného města, tu hovoří k těm, kteří se nechváají mrzačit proto, aby se lidi jako my měli dobře. Ucítím polibek na tvář a potlesk, přivřu oči a donutím se k úsměvu, obejmu Roberta a políbím ho na tvář nazpět. "Děkuji za slovo, můj muž to vystihl tak jak bych já nikdy nedovedla...ale jsme tu abychom oslavovali, tedy dovolte mi připít na válečné hrdiny." zvednu sklenku šampaňského a napiju se spolu s ostatními. Hudba začne hrát a já jsem oficiálně propuštěna, jen co sejdeme schůdky, uítím tlak na své ruce a zasyčení o ucha "Dnes se kroť, ne že se tu zdrátuješ..." Syknu protože mi na paži zůstanou otisky na starých podlitinách. Otočím se na Roberta a věnuji mu ten nejširší falešný úsměv, zvednu sklenku a napiji se. Pak odkráčím pryč. Chci utéct, ale nemůžu, potřebuji na vzduch. Vyjdu na balkon vzadu za salonem a vytáhnu cigárko. "Sakra..." začnu hrabat v kabelce, protože nemám oheň. "To snad ne..." zakleju pro sebe a otočím se zpět, nechce se mi tam.

Připiju si se sklenkou whisky. Tenhle večer bych asi nepřežil bez tvrdého alkoholu, do kterého jsem mohl vložit veškeré naděje na zlepšení večera, to znamená, že jsem se od baru nehodlal hnout – a zrovna tak se mi nechtělo soukat se na vysokou barovou židli, takže jsem se ležérně opíral o mramorovou desku, zatímco mi zelené oči těkali z jednoho člověka na druhého, až se obvykle zarazil na řečníkovi. Tentokrát však zpozorním, když uvidím známou tvář. Jistě, slyšel jsem to i předtím a mohlo mě napadnou, že se zde ukáže – Beatrice Deveraux, manželka starosty Empire Bay, žena, co si udělala čas ve svém nabytém programu, aby pozvala jednoho rádoby žebráka na skleničku. Vypadal úplně stejně, snad jen více bystře, s myslí nezakalenou alkoholem či opiem, zatímco mě se pro teď dařil přesný opak. Sřízlivý bych celou akci nepřežil. S pohledem upřeným na ni mi však neujde, že zamíří na balkón. Chvíli váhám, ale nakonec z pohnutí mysli stejně zamířím pomalým a lehce kulhavým krokem za ní. „Dovolíš?“ oslovím ji, ani mě nenapadlo jí vykat, ač se nyní setkáváme za daleko více formální situace. Vytáhnu z kapsy sirky, abych jí mohl připálit, vzápětí si i já vezmu cigaretu, kterou vložím mezi rty. Na tu už však použiju jinou zápalku, nechtěl jsem si opálit otisky prstů. Kouř potáhnu do plic, tabák jsem na rozdíl od ní nejspíš neměl nijak kvalitní, ale zatvrzele jsem si cigarety alespoň balil sám. Opřu se rukama o zábradlí balkónku, protézu odlehčím a nohu tak pokrčím v koleni, zatímco váhu přenesu na druhou nohu, nataženou. „Mohlo mě napadnout, že tu budeš…“ Dalo se to čekat, neb se jednalo o akci organizovanou radnicí. Ani mě nenapadlo, že mám zcela jiné vzezření, než když jsme se viděli poprvé a také naposled – jsem oholený a v šatech, co nepůsobí tak nuzácky, což dělá bezesporu hodně. „Bavíš se?“ zeptám se, ač v hlase zaznívá jasná hořkost.

Peru se se svou kabelkou a ruce s mi třesou, promnu si odhalená ramena v šatech, které jsou reprezentativní, ale zakrývají jizvy i modřinky, které mám na místech, která by nikdo vidět neměl. Všichni mí milenci je viděli, ale proběhla mezi námi vždy nevyřčená dohoda o tom, že nesmějí ani ceknout, a proč by to udělali, nezáleželo jim na mě a mě nezáleží na nich, jen jsem si urvali chvilku kdy já si užila s někým kdo není impotentní a je krásný a oni si užili s krásnou starostovou ženou win win. Přijde ke mě muž, který mi automaticky tyká, všimla jsem si ho u stolku, díval se na mě když jsem řečnila, uculím se a nasadím svůj běžný výraz, když spatřím velmi lákavou a krásnou kořist. Navíc jeho tykání se mi líbí, nebojí se toho, je odvážný, takže proč ne. Ani ve snu by mě nenapadlo jej srovnávat s tím bezdomovcem Richardem, který se mnou strávil večer v baru a pak chvilky zde. "Pak že rytíři ve zlaté zbroji vymřeli..." Usměji se na něj a natáhnu se k jeho sirce abych si připálila viržínko. "Díky...jsem vaším dlužníkem..." Usměji se k němu a potáhnu trochu kouře a přivřu oči, velmi příjemný pocit, bez opia bez alkoholu, ale nějaký ten návykový doušek v tom je, hlavně mě zaměstná po tom co předvedl zase Robert. Těknu očima k muži, je vysoký, pohledný, voní po čistotě a možná i nějaké toaletní vodě, je čerstvý jako nově vyražený deseťák a je atraktivní, mám pocit, že jsem ho někde zahlédla, ale kde... Skloním pohled na nohu, kterou má narovnanou, veterán, pravděpodobně zranění v boji. Stisknu rty a chci pronést něco o tom jak pro něj muselo být směšné, když Robert mluvil o vojácích z tepla svého křesla, ale on mě předběhne. Zamrkám nechápavě a nakloním se k němu. "Jsi mi povědomý, ale...promiň, takovou tvář bych si pamatovala." Zavrtím nechápavě hlavou a snažím se přijít na to, kde co jak proč? Nikdy jsem s ním nic neměla, opravdu bych si JEHO pamatovala, pak se zarazím protože mi zrak zastaví na jeho očích. Zelené lahvové nádherné oči, pootevřu ústa údivem a zavrtím hlavou s úsměvem. "To není možné..." Ne tohel nemůže být Richard, přeci byl úplně jiný, neatraktivní, jiný. "Zábavu si představuji jinak, než řečnění od pultu o těch kteří se nechávají mrzačit na polích, zatímco řečníci sedí u whiskey a doutníku..." Dodám potichu, protože tento názor zde samozřejmě není populární a také jsem stále na vážkách co se tu vlastně děje.

„Vaším?“ Uchechtnu se a povytáhnu nad jejím tykáním obočí. Popravdě jsem nepočítal s tím, že by mě snad nepoznala, zdálo se to zvláštní, aniž bych si uvědomoval, jak parádní uniforma a upravený vzhled působí na celkové vzezření. „Můžeš to brát jako laskavost…“ Kterou mi stejně tisíckrát splatila v podobě šperku, který jsem stále měl v pokoji na stole a na který se nejspíš poněkud prášilo, neb jsem s ním od chvíle, kdy jsem ho sundal, nepohnul. Jsme venku na balkónku, opírá se od nás chladný vzduch, neb je zima a pod námi podél chodnících i na prostranstvích v parku ještě kopy sněhu, ač již začal ustupovat. Sotva to jsou však její šaty, co ji dokáže ochránit před chladem, nakonec si tedy sundám vojenské sako vyvedené v tradiční zelené barvě, abych jí ho nabídl. Působila, že ho užije víc než já a mě stále ještě chrání alespoň košile, nakonec jsem se poslední měsíce relativně otužoval při toulání po venku.
Pobaveně se na ni podívám, když potvrdí mou domněnku, že nemá páru, s kým mluví – s chlapem, kterého chtěla považovat za bezdomovce a který se jí skálopevně snažil přesvědčit, že bezdomovcem není. Po krátkém zaváhání k ní teda natáhnu ruku, jen co se k ní opět natočím čelem. „Richard Taylor…“ představím se znova, abych jí připomenul, s kým má tu čest – pokud se tedy jedná o čest, to by bylo již poněkud diskutabilní. „To jsem musel zanechat fakt prachbídnej dojem…“ Zajímavý je, že jsem se daleko lépe cítil v oné kožené bundě než v uniformě. Armádu jsem chtěl ze svého života praticky vypustit, ale nejsem hlupák – stále potřebuju jejich důchod pro mrzáky. Pomalu přitakám, když se mi dostane odpovědi, která se… nu, vesměs shodovala s mou náladou. „Jo, to máš pravdu… Je to trochu fraška.“ Trochu hodně, ale zdálo se, že ani jeden z nás ji nemůžeme odmítnout, ať jsou důvody jakékoliv.

Zavrtím hlavou nevěřícně a nakloním se k němu. "Obvykle nemívám špatný odhad ale v tobě Richarde, jsem se hodně spletla..." Nejsme na omluvy, tohle mohlo jako jedna znít, ale je to prosté konstatování faktu a uznání, že jsem se mýlila. Jsem lehce v šoku a je to příjemné, neboť mi to dalo zapomenout na prach bídnou situaci a náladu, kterou zajistil můj milovaný manžel. Ostatně jako vždycky. Nabídne mi kabát a já přijmu, nechám si od něj přehoditjeho kabát přes holá ramena a usměji se. "Děkuji...Richarde..." Pokrčím rameny a zavrtím hlavou. "Jen jiný dojem, nesprávný, ale ne prachbídný, jen jiný...kdo jsem abych soudila..." konečně já sma nežiju ukázkovýý život a na to abych řešila cizí životy mám dost prací s tím svým. Jsem spíš..lhostejná než odsuzující. Okomentuje tu situaci napokon mého názoru a já si odfrknu, potáhnu poslední šluk cigaretky a típnu ji o zábradlí. "Taylore...pojď vypadnout...oni si budou navzájem hgratulovat k tomu, že jsou největší vládci vesmíru, já u toho být nemusím..." Mrknu na něj a natáhnu k němu ruku s vyzývavým pohledem.

„Myslíš?“ Krátce se na ni podívám, když řekne, že se spletla, navíc ještě povytáhnu obočí. Bylo naivní si myslet, že tohle jsem já – natáhly ve fešném obleku, který mě jasně řadí k mé jednotce, oholený, učesaný a celkově upravený, aniž by můj vzhled prozrazoval fakt, že až tahle akce mi sloužila jako motivace k tomu se dát pořádně do kupy. Což je nejspíš víc smutný než cokoliv jinýho vzhledem k tomu, jakou má tahle ‚oslava‘ formu a jak moc je… zahořklá a absurdní v mých očích. Přehodím jí přes ramena kabát, sám se pak zas lokty opřu o zábradlí. „Minule jsme si docela ujasnili, že na to nemá právo ani jeden…“ podotknu pobaveně, potahuje z cigarety, kterou jsem držel v prstech, co začaly pomalu křehnout. Minule si myslela, že soudím já ji, nyní… nu, očividně se toho práva vzdala a bylo to ostatně dobře, neb jsme se takřka neznali a já upřímně věřil, že ani jeden z nás není natolik povrchní, aby si po tak krátké známosti dovolil tvrdit, že toho druhého zná nebo jej dokáže odhadnout. Oba jsme snad natolik komplexní lidské bytosti, aby se v jejím nitku skrývalo něco víc než jen opiem omámená panička a v mém než krví zalitý beznohý veterán – alespoň jsem v to doufal a tiše se tou myšlenkou utěšoval, zvláště tehdy, kdy jsem v sobě nedokázal nikoho jiného, lepšího najít. „Třeba jsem si chtěl pogratulovat s nima… Popít…“ Protože měli chlast zadarmo. Pak se ale zasměju, naposled potáhnu z cigarety, kterou neekologicky a nešetrně k okolnímu prostředí hodím přes zábradlí do kopy sněhu pod balkónem. Vezmu ji za ruku, druhou pracku zarazím do kapsy, abych se nějak rozumně chránil před zimou. „Kam chceš jít? Prosím… neříkej, že tančit?“ Nějak mi to k ní sedlo. Ke mně ne. Hlavně protože jsem byl dřevo ještě předtím, než jsem se stal skutečným dřevem.

Přitakám k němu. "Vím to co vidím...a tohle..." Usměji se a prohlédnu si ho od shora dolů a zpět. "Bych v tobě tehdy nehledala..." Nekonkretizuji ale je jasné že mi jde o to, že je neskutečně atraktivní muž, což předtím, zarostlý a ne zrovna lichotivě oblečený opravdu nevypadal. Nyní? Je to asi jeden z nejkrásnějších mužů co jsem kdy viděla. Ty jeho zelené oči, vysoká postava, zmarný výraz a vráska na čele, spolu s uniformou působí tak svůdně a mužně, že jinak než mé pochybení svůj původní úsudek o něm nazvat nemohu. Přitakám na jeho slova o nesouzení se zatímco žmoulám nedopalek v ruce a pak vyprsknu ironickým smíchem. "Ne ne dnes jsem se už jednou spletla a ty nejsi ten typ co by si s nimi šel podat ruku a poděkovat za to, že mrznul v zákopech, když oni od stolu posouvali figurky a vlaječky..." pokud ano, pak bych si měla jít dát shot absinthu a opia protože když mi to myslí jasně, nemyslí mi to jasně.
Naštěstí oba mlčky seznáme, že naše odhady byly více či méně správné a chytne mě za ruku abychom vypadli. "Ach ne...někam..do soukromí..máš rád kvalitní whiskey...? Z Irska? Díky známostem Roberta mám pěknou zásobu, dnes mám chuť na reserve triple distiled...myslím, že to se neodmítá plus má společnost." mrknu na něj a skousnu si ret laškovně. "Navíc zatančit si můžeme i v soukromí...a uvidíš, že to je mnohem větší zábava než tam mezi nimi.." Povím mu a vedu ho do domku u bazénu, kde je mramorový bar, sofa a příjemné světlo doplňující atmosferu zimní zahrady spolu s květinami a rostlinami kolem. Je tu tepleji než venku a než obecně v tomto koutě světa, protože rostliny uvnitř potřebují téměř tropické podnebí. Napokon tomu když za námi zavřu dveře, uložím jeho kabát na věšák a sundám si i šálkové boa které mi zavazí na krku, tím odhalím svůj atraktivní dekolt s pevnými ňadry a medailonkem přímo na ploše mezi hrdlem a prsní jamkou.

Gazelím krokem přejdu k minibaru a otevřu jej abych našla svou oblíbenou whiskey, vyndám i sklenku s ledem kdyby měl rád chladnější, já whiskey ráda při pokojové teplotě. Ale kvůli tomu se i tu musí chladit protože pokojová teplota tohoto domku je vyšší než obvyklá. Cítím jak se vlhkost vzduchu dostává k mé pokožce a zavrním příjemně. Naliju oběma a podám mu sklenku , zatímco si sednu do jednoho rohu sofa. "Na co se chceš napít Richarde?" Zeptám se ho a doufám, že mu bude mé pití chutnat, jsem háklivá když někdo neocení dobrý alkohol, je to asi to jediné dobré v mém životě a nechci si standart ještě více snižovat.

„Technicky vzato jsem nikde nemrznul. Byl jsem v Pacifiku. Tam bylo… docela hezky.“ Mohlo být. Havaj musela být rájem do útoku na Pearl Harbor a ostatní ostrovy na tom nebyly o nic hůře. Na některé z nich do této hloupé války nevstoupila živá noha. A nyní byly písečné pláže rozryté od výbuchů granátů, ostrovy byly křižované ostnatými dráty a jedinými artefakty, které budou lidé na konci nalézat, budou lidské lebky a vybělené kosti od horkého oceánského Slunce. „Vedro…“ Měl jsem kamarády, kteří skončili v Ardenách a právě v tuhle chvíli nejspíš čekali v horách v zákopech, sledovali nepřítele, od něhož je dělali třebas jen loučka, les nebo vesnice. Ve výsledku však netuším, co je horší – jestli úmorná zima, při níž se tvoří omrzliny, protože naše vojenské vybavení nikdy nebylo tak dobré, aby udrželo vojáka v suchu, nebo vedro, z něhož vznikaly různé tropické choroby či úpaly a úžehy, které musel člověk ignorovat a na rozkaz se jednoduše pohnout dál.
„Abych řekl pravdu, mám rád jakoukoliv whisku,“ odpovím pobaveně. Nebyl jsem vybíravý, i kdyby mi nalila jakýkoliv blaf, uznal bych ho jako alkohol a pro zapomnění kopnul do sebe, aby vypálil nepříjemné vzpomínky – v současné chvíli na všechny ty idioty uvnitř, z nichž se mi zvedal žaludek při myšlence na moje kamarády. Nemohl jsem však oponovat, když pravila, že cokoliv bude zábavnější než trčet mezi nimi a nechat se krmit těmi všemi kecy, které jsme nejspíš oba dva hluboce nenáviděli.
Zamířím za ní do zahradního domku, což možná není ten správný výraz. Jednoduše menší stavby, co je podobně luxusně vybavená jako všechny prostory areálu, jen byl… menší, což z něj dělalo zahradní domek. Krátce se rozhlédnu, než očima zůstanu zírat na ni. Byla jednoduše působivá. Vyšší, než na jaké jsem byl zvyklý, její tělo působilo gazelím dojmem – pružné, ohebné a ztepilé, ale něco mi říkalo, že povahově nebude kořistí jako spíše lvicí, jak prozrazovaly její potměšilé tmavé oči, co se při určitém světle jevily jako téměř černé. Byla daleko, daleko nad moji vlastní ligu, ale přesto jsem skončil zde. Přesto si vybrala za společníka mě a já neměl sílu ani chuť odporovat. Opět skýtala to příjemné rozptýlení, kterému jsem nedokázal odolat. Zakrátko však přeruším tohle bezostyšné zírání, když se pohnu do prostoru, usazuje se na měkkém sofa, protože dnes jsem stál již víc než dost a pahýl mě po takové době stále ještě někdy tepal nepříjemnou tlumenou bolestí – jestli to bylo dané psychologicky či fyziologicky, nevím. Povolím si kravatu a rovnou si ji přetáhnu přes hlavu, stejně jako rozepnu dva první knoflíčky hned u krku na košili, zde už sotva záleželo na formálnosti. Přeberu si od ní sklenku, na moment si zamyslím, než se pousměju. „Je dobřej přípitek připít si na vše, co oni opomíjej?“ Třeba pravou povahu každé oběti, ač jsme asi všichni věděli, že byla nevyhnutelná a že pro jednou, pro tentokrát (na rozdíl od všech budoucích konfliktů) Spojenci konají nevyhnutelné – protože kdo jiný by jinak zastavil Herr Hitlera či japonského císaře? Červený kříž a spojenecké smlouvy asi těžko, jak se ukázalo již v minulosti. Ať tak či tak, přiťuknu si s ní a ač trochu v neúctě k dobrému pití, kopnu do sebe celou sklenici najednou.

Zasměji se a přitakám. "Že vy máte někdy potřebu si stěžovat, pacifik, takové krásné mírumilovné prostředí." Uculím se když ironicky poznamenám. Zvednu ruku varovně. "Tohle není jakákoliv whiskey...to je whiskej...Irská pravá a lahodná bez kouřové příchutě." zdůrazním aby věděl co za poklad bude pít. "Tohle pití mi vyjímečně neslouží na opití se. Slouží pro příjemné chvilky, za kterou chci tuhle společnou považovat..." Zvednu sklenku k přípitku a spojím zrak s tím jeho. Užívám si jeho pohled, líbím se mu, a on mě. Jeho přípitek je více než rozumný, je prakticky nezbytný z hlediska jeho zkušeností a já přitakám. "Ano, to bude příhodné myslím. Nebudu dělat že z hlediska zkušenosti jsem na tom hůře než ti tam vepředu." Válku jsem i neprošla, ale jelikož jsme viděla z první řady, kdo zůstal na těch místech nahoře, docela dobrý obrázek jsem si o tom stihla udělat. Muži jako ten můj nebo ta jeho "společnost" kmotrů tady kolem, je to ostuda mužnosti. Skouknu jeho gest když si dělá pohodlí a poklepu na místo vedle sebe aby se připojil ke mě. Ať to udělá či ne, nakloním se k němu abychom si ťukli sklínkami. "Á votre santé!" mrknu na něj než smočím rty v té lahodné jantarové tekutině. Moje tiché zakňučení bylo smyslné a roztomilé zároveň. Skoro jakoby ta tekutina uvnitř byla to jediné co je pro mě důležité. Natáhnu k němu ruku a dívám se k němu. Moje úmysly jsou jasné, na každé z těchto party si najdu někoho, s kým strávím pár žhavých chvilek, protože na těchto událostech jiná povzbuzovadla nejsou k mání.

„Na začátku jsme to za dovolenou trochu považovali…“ Ušklíbnu se. Tehdy, když jsme netušili, do čeho vlastně jdeme. Jistě, atmosféra houstla s každou mílí, kdy jsme se blížili ke břehu prvních ostrovů, ale myslím, že nikdo jsme si ve skutečnosti nedokázali představit, co nás čeká. Slyšeli jsme vyprávění, většina z nás měla tátu, který bojoval ve velké válce, ale myslím, že nikdo z nás nebyl připravený na realitu, s níž jsme byli konfrontování. Nehezkou, špinavou a krvavou, tak hrozně moc krvavou – ať už se jednalo o nepřátele nebo zraněné kamarády. Zkrvavené ruce byla jedna z těch nočních můr, s nimiž jsem se setkával prakticky každou noc, dokud se sen nerozvinul v další a další výjevy, které se jako sněhová koule nabalovaly na sebe. „Mohu to brát jako lichotku?“ Pousměju se. Jak je to dlouho, co jsem měl zájem o ženu a ona mě zjevně upřímný zájem o mě? Nějaký ten pátek to bylo – už jen proto, že jsem poslední měsíce strávil ve špitále nebo s pocitem, že tenhle hřích již není nic pro mě, protože… k čemu jsem dobrej? A uvolnit páru jednou nocí? Jednalo se na přílišnou blízkost, s níž bych si musel dotyčnou pustit k tělu, i pro podobný ‚vztah‘.
Na její pobídnutí si přisednu blíže, abychom trapně neseděli každý na jedné straně sofá. Neměl jsem nic v plánu, vlastně jsem ani netušil, co jsem si od této zašírvány sliboval, ale každá chvíle byla asi tak stokrát lepší než ta strávená tam uvnitř. Na její přípitek neodpovím, neb moje francouzšina byla neexistující a já netušil, jak se vůbec vyjádřit. Zrovna tak si whisku vážně zrovna neužilu, potřeboval jsem z hrdla vypálit tu pachuť. Pohledem těknu k její ruce, co ke mně natáhne. Zprvu váhavě ji vezmu do své, propletu s ní prsty, jako bych snad netušil, co mám vůbec dělat. Než se k ní však natáhnu a políbím ji, zcela spontánně, snad v touze znova někoho cítit – někoho, kdo byl svým způsobem v podobné mizérii jako já, protože… proč jinak by zde byla?

Přitakám chápu ho. "Když ptáčka lapají...že? Ale pak přišla krvavá pravda..." Mám poměrně dobrou představivost, nádherné pláže zbarvené krví, křik spálenina, a přesto je to jen má nepěkná představa a zlomek toho co on musel na surovou kůži vyzkoušet sám. Div je , že z toho vyvázl celý. (ha ha ) Přikývnu. "Jsi svobodný muž Richarde, můžeš to brát tak jak uznáš za vhodné..." Je svobodný, chudý, možná někdy ošuntělý ale svobodný, to je hodnota, o kterou jsem kdysi stála nejvíce, než mi mozek zatemnil alkohol a opium. Přesně o to o čem on přemýšlel jsem já chtěla, rozptýlení na noc, horké tělo na svém, cítit se živá, v extázi, byť jen na zanedbatelnou část svého života. Natáhnu k němu ruku v němé výzvě, musím se pousmát nad jeho zaváháním, je rozpačitý ale nakonec ji přijme, avšak dění, které mívám obyčejně v opratích já, neboť muži bývají ohromeni mým zájmem o ně, převezme do opratí on a já jen stihnu položit whiskey aby se nevylila než mu naprosto automaticky zajedu prsty do vlasů abych jej políbila nazpět, silně, toužebně se zasténáním z překvapivého návalu adrenalinu. jeho rty jsou jemné, voní jako muž a je to tak příjemné cítit jej u sebe, prsty sjedu na rozepínání jeho košile, kde nahmatám knoflíky, které vylouskávám postupně jakoby nic, než dojdu k jeho pupíku, kde je košile pečlivě zastrčená do kalhot. Odtáhnu se lehce a s pootevřenými rty, těžce dýchajíc si opřu čelo o jeho abych si pomohla i druhou rukou a překotně vysoukala košili ze zajetí kalhot.

Pokrčím rameny. „Já byl v armádě už dlouho, jen… asi nikdo nebyl připravenej na tohle.“ Jediné, co považuji za štěstí, je fakt, že narukování v USA není povinné – nebudeme součástí celé ztracené generace, jen části můžu (ač velká), která se rozhodla odejít a bojovat. V první chvíli s lehce naivními ideály, ale dnes? Kdokoliv v této době vstoupil do armády, rozhodl se zapojit do konečného a snad i vítězného tažení proti Německu, ovšem válka v Pacifiku bude trvat ještě kdo ví jak dlouho. Pousměju se, když mi dá značně dvojakou odpověď, ale popravdě jsem od ní ani nic moc jiného nečekal. Škádlila a provokovala, o nic jiného se nesnažila – ostatně oba jsme byli dospělí, abychom pochopili záměry, které nás do zahradního domku přivedli. Nebo alespoň abych pochopil záměry její – ty mé? Popravdě jsem si nebyl vůbec jistý, hádám, že jsem prostě chtěl pryč a ona mi poskytla vítaný důvod k úniku.
Polibek byl zcela impulzivní a ač jsem věděl, že to udělá, stejně mě překvapilo, že mi odpověděla tak vřele. Přitáhne si mě k sobě, cítím její prsty, co se mi prve vískají ve vlasech, poté však sklouznou na ramena a nakonec ke krku, ke knoflíčkům již povolené košile, s nimiž se začne zručně potýkat, že není pochyb o její cviku. Svou ruku položím na její stehno, šaty sice kopírují její postavu, jsou však za prvé krátké a za druhé stále trochu volnější, takže mi dovolí zajet až k hýždím, jen nakrátko přeruším dotek s její kůží tehdy, když si stáhnu z ramen košili. Pohltila mě a já ji pro tuhle chvíli chtěl, chtěl jsem nechat všechno za sebou, zapomenout alespoň pro jeden večer, vrátit se do dob, kdy bylo vše v pořádku, avšak svědomí, že nic takového již nejde. Znova jí ruku položím na stehno i na bedra, abych ji dostal až ke kraji sofá, ke kterému ji svým tělem přitisknu.

Zavrtím hlavou a zadívám se do sklenky s jantarovým mokem, který se stal mým největším přítelem v poslední době. "Nedovedu si představit jaké to je...nedovedla bych to a ...musím říct, že k vám chovám obdiv..." povím mu upřímně než si vezmu další hltík lahodné lihoviny na jazyk a užívám si hřejivý pocit klouzající mi do krku. Uculím se když není spokojený s mou odpovědí, ale je znát, že se taktéž pobavil, to je důležité, tenhle čas..strávený společně má být oboustranně příjemný a prospěšný. Moje záměry jsem věru nikdy neskrývala, nebyl k tomu sebemenší důvod. Ne, že bych byla snadno čitelná to ne, ale v tomto samozřejmě, povrchní potřeby, tužby a naschvály, které potřebuji abych přežila můj destruktivní vztah s manželem.
Teď ale všechny tyto věci zahalila temnota sladké a sametové rozkoše. Jeho polibek mi rozeseje po těle jiskřičky vášně a jeho vůně a hebká nově oholená tvář se otře o tu mou. Netrvá dlouho a jeho košile je shrnutá a pokud bude spolupracovat velmi rychle bude i na zemi. Pokrčím nožku abych mu dovolila sjet mi ze stehna na pozadí až k místu mé největší touhy. Pak konečně odhodí košili s mou pomocí a položí mě na sofa. Pokrčenou nožkou pohladím jeho bok a netrvá dlouho, než i jeho kalhoty končí v propadlišti u nohou pohovky, na které ležíme. "Richarde..." vydechnu horkými ústy do jeho ucha a lehce zatnu nehty do jeho ramenou. Něco mne ale tlačí do nohy a já nemohu najít polohu. Zvednu hlavu a zamrkám. Doslova zmrznu a stydím se za to že jsem zmrzla. Věc, která mne tlačila do nožky je jeho ...noha. Ne zcela jde o dřevenou protézu. V tu chvíli mi to vzme dech a já se mu podívám do očí které se mi z nějakého důvodu zalijí slzami. ústa pootevřená, vydechnující vášeň, která neopadla ale vystřídal ji na tento okamžik šoka uvědomnění si čiré fyzické podstaty toho muže nade mnou. Nejen že sloužil, ale sám v tom boji přišel o kus svého já a to nejen po psychické stránce. V mch očích se ať chci nebo ne zračí velká lítost, lítost nad tím, že si tím musel projít a také lítost nad tím jak jsem se chovala. Je to nefér? Ano jistě, je nefér, že se člověk chová k válečnému mrzákovi jinak než k obyčejnému bezdomovci. Ale díky nenávisti k pokrytectví tohoto města a Roberta, cítím obrovskou sounáležitost s těmi, kteří doopravdy bojují za nás za všechny. S těmi, kteří přinášejí nejvyšší oběti jako Richard. Kdyby mohl cítit, jak moc u mě stoupl od první chvíle co jsme se uviděli, ale nemůže a dost možná zkazím celý večer touto zcela podvědomou reakcí na zjištěný fakt. A to by mě hodně mrzelo, je totiž dokonalý, jeho paže, břicho, svaly a pak připomínka lidské pomíjivosti.

Zapomněl jsem se. S ní se to zdálo velmi snadné – vypustit z hlavy všechno, co mě tížilo, donutit se na chvíli soustředit jen a jen na ni, takže za chvíli to bylo již jen přirozené – obzvláště tehdy, když mi neostýchavě oplácí polibky a doteky s jediným cílem, tedy nalezení pomíjivé rozkoše v tom druhém. Košili si stáhnu z ramen, aniž bych se staral, na které straně sofá skončí nebo jestli nebude zmačkaná, brzy ji následují též vojensky zelené kalhoty, což byla přesně má chyba – detail, který jsem si neuvědomil. Na který jsem si v tuto chvíli dovolil zapomenout, až příliš pohlcený jejím tělem, z něhož jsem se jal rty prozkoumávat dekolt, zatímco rukama jsem jí vykasal sukni obepínavých šatů k pasu. Ten prostej detail, co mě posledních pár měsíců utvářel – totiž že jsem mrzák a nemám jedinej způsob, jak se této skvělý výhody zbavil, protože nohu jsem nechal kdesi v Pacifiku na jedné z těch nádherných, krví zalitých pláží.
Kdyby pokračovala, kdyby nedala nic najevo, nejspíš by mě má dřevěná noha tak maximálně tížila, na což jsem byl ostatně zvyklej, ale možná by se z mých myšlenek na krátkou dobu vytratila. Kdyby… Jenže to by na mě nesměla upírat en zatraceně lítostivej výraz. Nikdy jsem nechtěl lítost ani soucit. Proč? Přežil jsem. Narukoval jsem sám, šel jsem do boje s daným rizikem a dostal jsem přesně to, co jsem mohl čekat. Krom toho, lítost mi tak akorát vždy připomínala, že jsem mrzákem se znetvořenou nohou hnusným pahýlem, ke kterému byla pomocí kožených řemínků připevněna protéza a kterej stále postrádal ztracenej kus, že mě ta neexistující část mnohdy nutila bolestí v noci bdít. Někdy v tu chvíli, s pohledem do jejích očí, co se zalívají slzami, mě jakékoliv zrušení nebo nálada přejde s uvědoměním, že jsem si kalhoty měl raději nechat. „Kurva Beatrice… Nekoukej na mě tak…“ zavrčím, jen co se odtáhnu na druhej konec sofá, než na kterém je ona položena hlavou. Nohy přehodím přes kraj pohovky, pohledem na moment ulpím na amputované končetině, ovšem jen na zlomek chvíle, než se natáhnu pro kalhoty, aby si je zpět oblíkl. Jako by snad mohl celej problém zmizet, když se na něj nebudu koukat – což jsem zkoušel a z hořkostí zjistil, že takhle jednoduše svět jednoduše nikdy nefungoval. „Byla to chyba. Promiň.“ Zahučím tlumeně, neschopen se na ni podívat, jen abych znova nezahlédl ten pohled v jejích očích – pohled, který jsem prostě nedokázal snést, neb značil dobré uvědomění o tom, co se stalo a že mi chybí jedna podstatná část. Možná, že kdybych se živil hlavou a proseděl celé dny v kanceláři, možná by mi to tak nevadilo – jenže já byl voják. Nicnedělání mě ubíjelo, fakt, že jakýkoliv sport je pro mě pasé rovněž, vize budoucí práce byla dost demotivující vzhledem k tomu, že já se intelektuálně prostě živit nechtěl – nevěřím, že na to úplně mám a i kdyby, chybí mi školy a podobně. Šel jsem do války s ideály a vrátil jsem se bez nohy, abych si uvědomil, že když nebudu funkční fyzicky, nejsem absolutně nic. Zbytečnej veterán, co může žít z chabého odškodného, protože na mnoha místech by mě prostě nevzali. Pomalu se zvednu, noha se opět připomíná mírným kulháním, které jsem rovněž nenáviděl, ale už ke mně asi tak nějak patřilo, abych našel košili na druhý straně pohovky a znova si ji natáhl. Z kapsy kalhot vytáhnu z krabičky cigaret jednu ze sladkých tabákových vysvobození, jimiž jsem zaháněl stres či strach, dám si ji mezi rty a připálím si sirkami, než se ujmu zapínání knoflíků u košile. Vše, aniž bych si jí všímal, protože jak se zdálo, neměl jsem jí co říci – byla vůbec nějaká slova, co by vyjadřovala to, proč mi to vůbec tak vadí? To hluboké pokoření, že jsem donutil vůbec někoho mě litovat?

Zkazila jsem náladu, nafackovala bych si za to, ale vzal to naprosto špatně, jeho hrdost mu dala si myslet, že ho lituji. Dalo by se to tak nazvat ano ale více se z mí strany spíš jedná o velmi fyzicky hmatatelný důkaz naší pomíjivosti, důkaz toho jak je tento systém špatně a toho, že položil za cizí boj více než ti nahoře, kteří tahají za nitky. Jeho doslovný úprk mne šokoval a chvíli mi trvalo než jsem uspořádala myšlenky a byla schopná nějak reagovat, za tu chvilku aniž by mi to došlo si stihnul natáhnout kalhoty. Zavrtím hlavou a vystřelím za ním abych ho předešla a zabránila mu v úprku. "Ne Richarde to...takhle jsem to nemyslela... nelituji tě...lituju ty tam.." Mávnu za sebe v pomyslné trase, kde jsou všichni potentáti třesoucí si navzájem rukama. "Jen mě to překvapilo...já..netušila jsem jak moc jsi musel obětovat pro tuhle válku a to mě ...popravdě na tobě přitahuje ještě víc..." Přejedu mu opatrně prstem po hrudi  podívám s emu do těch zelených očí. "Má setkání s tebou jsou...protkána opravdu nešťastnými závěry od začátku...pochopím když budeš chtít odejít...ale..." odmlčím se a sklopím oči, vytrpěl dost a popravdě, jsem možná zfetovaná fiflena štkající nad svým osudem, ale myslí mi to, stále ano...pochopím proč bych se mu více hnusila než ho přitahovala. Jsem krásná, jsem atraktivní jsem smyslná, ale jsem ...mělká.... jsem nic proti tomu co vytrpěl on, jen přežívám, zatímco on žil do morku kostí, doslova. Sjedu rukou k jeho ruce, nějakým způsobem mi jeho přítomnost zvyšuje cenu mě samé..."Richarde..." zašeptám a stisknu mu ruku. Překvapilo mě to ale ...rozhodně mě to nezhnusilo, rozhodně to není něco co by ve mě vyvolalo ztrátu fyzického zájmu o něj. A zvýšilo i zájem psychický což se mi nestalo..nu..hodně dlouho,...od doby co jsem poznala kamarády absinth a opium myslím.

Když ke mně přistoupí, část neurotičnosti ze mě jakoby vyprchá. Sleduji ji zelenýma očima, napjatý, aniž bych tušil, jak mám vlastně reagovat. Byla to lítost – jistěže byla. Možná posunutá více přemýšlivě, ale lítost to bylo. Netoužil jsem sám sebe definovat válkou a neustále se k ní vracet, netoužil jsem v sobě napořád vidět jen zmrzačeného vojáka bez nohy. „Mnozí obětovali daleko víc. Všimla by sis jich, Beo? Upřímně? S popálenými obličeji, ustřelenou čelistí? Pochybuju, že by tě přitahovali. V čem jsem já výjimečnej?“ Zněl jsem daleko víc hořce a daleko víc zle, než jsem zamýšlel, ale faktem je, že já si tu lítost opravdu nezasloužil. Věděl jsem, do čeho jdu, a měl jsem to štěstí, že jsem za sebou měl kvalitní a dlouhý výcvik. Řada mužů, po jejichž boku jsem bojoval, tuto výhodu nemělo, prostě se zapsali s kamarády, aby nevypadali jako srabi – zvláště v posledních měsících, kdy vojáci zoufale docházeli – a prošli si jen krátkým základním výcvikem. Nakonec zavrtím hlavou. „Což… vlastně není nic divnýho. To je jedno. Měl bych jít, Beo, je pozdě…“ A já stejně neusnu, ale pro tuhle chvíli jsem zoufale zatoužil být sám, lízat si rány a s nikým nekomunikovat, abych si třeba také jednou utřídil svůj ambivalentní postoj. Nenáviděl jsem lítost, na druhou stranu jsem se v ní také kolikrát utápěl, aniž bych si uvědomil ironii svého činění. Cigaretu, kterou jsem si prakticky neužil, típnu o skleněný popelník, než si seberu sako. „Třeba… se jednou potkáme za lepších okolností.“ Dopnu si poslední knoflíky košile, než zamířím z domku pryč, domů, nechávaje ji za sebou – za což mě, nejspíš, brzo začne hlodat svědomí.