Center of town

Promluví ke mě a já zalapám po dechu, narovnám se v zádech a hledím na něj se zaťatou čelistí. Zavrtím hlavou, když mi položí zdánlivě rétorickou otázku. "Ne...nevšimla...ne takhle..." Eroticky přitažlivě, ale lidsky, jistěže... Přispívám na rodiny od vojáků s postiženími, nikdo o tom neví a já to ani nechci, zkazilo by mi to mou pověst. Tu, kterou jsem pečlivě budovala, tu za kterou mě buď milují nebo nenávidí. Vyhovuje mi to udržuje to distanc. A popravdě řečeno, do této chvíle, to bylo to jediné co jsem potřebovala, nechtěla jsem aby kdokoliv viděl dál než za mou opaleskující pokožku. Nyní bych ale chtěla bay věděl, co jsem vše dělala, ale říct to? Znělo by to pateticky, vychloubačně, jakobych chtěla snad poplácat po zádech že věnuju prachy svého manžela když on přišel o nohu, ne není nic co bych řekla aby to ode mě neznělo sobecky. A navíc...já jsem sobecká...a stud za to dávno skryli moji dva zmínění kamarádi. Když poví že by měl jít nebráním mu, ustoupím do strany aby prošel a neřeknu nic. Nemám co. Ranil mě...ranil mě v místě, které jsem dávno pohřbila a zatraceně bolí, když se drápe zpět k povrchu. Jsem ráda, že jde pryč protožr se mi nejspíše stane něco co se mi dlouho nestalo. Pzve se mé svědomí a moje vlastní znechucení nad sebou samotnou, a u toho nepotřebuji nikoho.,nejradši bych u toho neměla ani sama sebe ale to jaksi dost dobře nejde. "Třeba." hlesnu a nejsem schopná se na něj podívat. Ať mě nenávidí ať si myslí, že nevidím dále než za své ego...že je moje nekomunikace známkou uražené ješitnosti namyšlené paničky. Po jeho odchodu si sednu na sofa zpět s pohledem mířícím mimo tenhle svět. Neštkám, piju a cítím horké slzy, které stékají po tvářích. Zbytek mě je jako hadrová panenka. A stejně tak vypadám, když si pro mě přijde Robert...nevnímám nic z jeho "něžných" manželských doteků. poslední co vím, že jsem v bezvědomí a ráno? Ráno si ošetřím rány na těle. Ty na duši? Ty doufám, opium pomůže překrýt.